Noc důstojnosti se nesla v jasném poselství. Ano komunitním službám, ne ústavům

Už čtvrtým rokem organizace obhajující práva lidí s postižením a jejich pečujících varují před alarmujícím stavem sociálních služeb. Především před nedostatkem komunitních a odlehčovacích služeb, které by lidem s postižením umožnily žít mimo ústavy a rodinám poskytly potřebnou podporu. Právě Noc důstojnosti se stala jejím symbolem – lidé po celé republice se setkávají, zapalují svíčky a připomínají si nejen Dorotu Šandorovou, ale i tisíce dalších lidí, kteří dnes žijí v ústavech bez skutečné možnosti volby, mimo rodiny a běžnou společnost.

Letošní ročník se nesl v jasném poselství: Ano komunitním službám, ne ústavům. Akci pořádala Jednota pro deinstitucionalizaci ve spolupráci s řadou organizací, mimo jiné s Rytmusem – organizací pro podporu samostatného života. Záštitu nad akcí převzala Kancelář veřejného ochránce práv a ochránce práv dětí. Do letošního ročníku se zapojilo více než 80 organizací.

Vyčerpání nebo ústav

Úvodem zazněla slova jménem organizace Rytmus. „Rodiny nemají hledat místo v ústavu ani v psychiatrické léčebně. Mají mít podporu tam, kde žijí“.

„Chceme, aby rodiny, které pečují o děti a dospělé s těžšími formami postižení, měly naději na podporu, odlehčení a kvalitní komunitní služby. A ne aby stály před volbou vyčerpání nebo ústav,“ uvedla Alena Nosková ze spolku Naděje pro děti úplňků.  „Cílem Noci důstojnosti není kritizovat jednotlivé pracovníky, ale upozornit na systém, který dlouhodobě selhává v zajištění dostupných komunitních, terénních a odlehčovacích služeb,“ doplnila.

Podle šetření mezi rodinami pečujícími o děti s nejtěžším intelektovým postižením už dnes většina rodičů ústavní péči nechce. Přesto se k ní mnozí dostávají, protože jim chybí osobní asistence, denní stacionáře a chráněné bydlení, které by jim umožnily péči zvládat dlouhodobě a bez ohrožení vlastního zdraví.

Dorota Šandorová: život v izolaci a tragická smrt

Středobodem celé Noci důstojnosti byl příběh Doroty Šandorové. Dorota byla žena s těžkým intelektovým postižením a chováním náročným na péči, která většinu života strávila v ústavních zařízeních. V noci 6. ledna 2021 byla ve svých 37 letech zabita ošetřovatelem v zařízení, kde žila. Právě toto datum se stalo symbolem celé akce. Její příběh popsal novinář Petr Třešňák v týdeníku Respekt a otevřel tím širší veřejnou debatu o tom, v jakých podmínkách lidé s těžkým postižením v Česku žijí.

„Dorota potřebovala k životu péči jiného člověka, podporu a především pochopení toho, co se svým chováním snaží vyjádřit. Místo toho ji po dalším nočním záchvatu křiku udusil člověk, který se o ni měl starat.“ připomněla Alena Nosková.  

Ústavy vždy nesou zvýšené riziko

Podle dat Českého statistického úřadu žije v České republice přibližně 115 tisíc lidí s intelektovým postižením. Analýza kanceláře ombudsmana přitom ukazuje, že dvě třetiny z těch, kteří žijí v pobytových službách, mají nevyhovující a nedůstojné životní podmínky.

Zástupce ombudsmana Vít Alexander Schorm dodal, že připomínat si Dorotin příběh je zásadní právě proto, aby se na důstojnost lidí v ústavech nezapomínalo. Podle něj je nezbytné, aby stát intenzivně pracoval na transformaci ústavů na zařízení komunitního typu a zároveň rozvíjel dostupné komunitní bydlení a služby.

„V Jihomoravském kraji se o změnu snažíme, ale vím, že to není dost rychlé a někdy selháváme. To je potřeba si přiznat. Plánujeme ale denní a týdenní stacionáře a začínáme u lidí s poruchou autistického spektra. Ten chceme zřídit co nejdříve,“ dodala zastupitelka Jihomoravského kraje, Marie Jílková.

„Bylo to jako ve vězení“

Silnou součástí večera byly také osobní výpovědi lidí s vlastní zkušeností s ústavní a psychiatrickou péčí. Pan Jiří popsal sedm let strávených v psychiatrické nemocnici. Žil tam jen proto, že pro něj neexistovala vhodná sociální služba. „Bylo to jako v kriminále. Celý den jsme leželi, nic jsme nedělali, jen jsme chodili na vycházky,“ zavzpomínal.

Noc důstojnosti nebyla jen pietní vzpomínkou. Byla především výzvou – k politikům, úředníkům i celé společnosti. Aby lidé s postižením nekončili v ústavech jen proto, že systém neumí nabídnout jinou možnost. Aby pečující rodiče nemuseli volit mezi vlastním vyčerpáním a odevzdáním dítěte do instituce. A aby se tragédie, jakou byl příběh Doroty Šandorové, už nikdy neopakovaly.