Na životě se štěnětem je bezva, že spoustu věcí musí udělat úplně poprvé. Sice je pak opakuje už docela samozřejmě, ale když tu danou věc udělá poprvé, tak je to prostě něco z čeho má člověk radost. Ať už vidíte, jak váš pes poprvé kadí, běží, sedí, zůstane na místě nebo dává pac, je to super.

Kambodža má už něco přes půl roku. Dávno přestala být tím roztomilým štěndem, za kterým se na ulici otočil úplně každej a myslím, že s ní trochu začíná mlátit puberta.

Posledních deset týdnů jsem s Kambodžou chodil do školy. Měla různý předměty jako třeba sedni, ke mně, přines, nesmiš si brat pamlsek ze země, ignoruj ten pamlsek a poslouchej mě, a tak dále. Deset týdnů je za námi, Kambodža vystudovala a zúčastnila se slavnostní promoce.

Dnes jsem vám chtěl naordinovat další várku milého lehkého čtení o krásné mladé fence Kambodži, která je velice roztomilá. Je ještě nevycválaná a člověk má tendenci odpouštět jí chyby a nešvary. Dneska mě ale naštvala, takže jsem ji zmlátil, až jí vypadl zub. 

Kambodža je už velké děvče. Roste jako z vody, má za sebou už všechna očkování a pan doktor nám při posledním očkování nabízel psí známku v hodnotě čtyřiceti korun, kterou jsme mohli mít, pokud bychom zaplatili čtyřicet korun. Jelikož jsem člověk spořivý a mám pod čepicí, nabídku pana doktora jsem odmítl a fikaně jsem si řekl, že raději nechám někde vyrobit krásnou psí známku, kde bude vše potřebné srozumitelně napsáno.

Psí zápasy sleduju od té doby, co jsem si pořídil štěně fakt hodně často. Vypuknou většinou tehdy, když k nám přijde někdo se psem nebo když potkáme nějakého psa v parku. Je to vždycky neskonale krutá podívaná. Takové psí zápasy jsou skvělým zpestřením například nečekané návštěvy. Nemusím pouštět žádnou hudbu nebo dokonce televizi, stačí jen sledovat, jak si psi jdou po tepnách a případně přijímat sázky.

Mít štěně je super. Akorát si musíte odmyslet, že zpočátku vyměšuje výhradně doma, okusuje nábytek, žere trus ostatních psů a zvratky lidí z víkendu, krade kusy oblečení a tajně si je v pelíšku cupuje. Na ulici se pak roztomilé štěndo čas od času prostě zasekne a nechce jít dál, takže pak vypadáte jako tyran zvířat, když jste holt nuceni trochu škubnout vodítkem a ukázat, že se prostě dál půjde, protože se přece nestanete psím otrokem.

Ahoj, jsem Ivo Spisar a od tohoto roku píšu pro Drbnu. V redakci jsme se rozhodli, že zkusíme spustit blog o životě štěněte, se kterým asi měsíc žiju. Říkali jsme si, že prima název blogu by byl „Něco něco čili život štěněte,“ ale to už tady bylo. Napsal to tehdá nějakej Karel, takže jsme se rozhodli pojmenovat to Zápesník. Budeme se snažit to vydávat pravidelně, ale když nebude co psát, nebudeme tlačit na pilu. V dnešním prvním díle vám teda povím, jak jsem se ke svému štěněti vůbec dostal.