Odporně chladnokrevný útok na civilní obyvatelstvo izraelského jihu připomnělo mezinárodnímu společenství, že na blízkém východě doutná už pětasedmdesát let válka, stejně krvavá, jako ta na Ukrajině. Na tahu je nyní Izrael. A jsou to právě jeho vrcholní představitelé, kteří mají jediní reálnou šanci přinést blízkému východu mír.

V okamžiku, kdy počet zemí, které disponují pokročilými raketovými systémy povážlivě stoupá a kdy za slovenskými hranicemi bojují dvě největší armády v Evropě, zůstává Česká republika zcela nekrytá, pokud jde o ochranu proti balistickým raketám. Nakupujeme systém SPYDER, toho je však málo a umí působit jen proti letadlům.

Vláda schválila před několika dny nákup amerických letounů F-35 Lightning II pro letectvo Armády České republiky. F-35 je bezesporu špičkou současného leteckého inženýrství, veřejnost je však v otázce nákupu rozdělena. Nejčastějším důvodem kritiky jsou obrovské náklady, nejsou však jediné. Shrňme si deset důvodů, pro které není nákup F-35 dobrý nápad.

Tělesné tresty dětí jsou stále předmětem mnoha ohnivých diskuzí. Na straně jedné stojí jejich zastánci, kteří se odkazují na své rodiče a jejich výchovu a na straně druhé podporovatelé moderní výchovy, kteří se hlásí k výchově bez násilí. Přestože může mít tělesný trest mnoho podob od malého pohlavku až po surové zbití vařečkou, konečný výsledek je stejný: jde o zásah do osobní integrity a narušení lidské důstojnosti.

Brnem hýbe aférka, kterou rozpoutala údajně tři roky stará fotografie primátorky s bílým práškem. Na snímku se politička se svým nerozlučným druhem a spolustraníkem Robertem Kerndlem usmívají na lajnu neznámé látky. Do celého dění se navíc první žena Brna zamotává neobratnými vyjádřeními, ze kterých není zřejmé, zda je obrázek podvrh, nebo jen zachycením jednoho z momentů veselého večera.

V rámci tzv. redefinice znásilnění nám nejde “jen” o vsunutí podmínky souhlasu či nesouhlasu s pohlavním stykem. A to proto, že jsme přišli na konkrétní věci, které by posílily ochranu dětí před sexuálním násilím. To se v českých rodinách, bohužel, děje (14 % Čechů hlásí, že jsou oběťmi sexualizovaného násilí podle průzkumu pro iniciativu Pod svícnem od agentury IPSOS).

Stavební zákon prošel parlamentem a již leží na stole prezidenta republiky. Chtělo by se zakřičet aleluja. Po všech těch letech jednání a probírání jednotlivých paragrafů mám pocit, že tím posledním, koho ještě stavební zákon zajímal, byli hlavně politici. A to je u takto důležitého zákona pro budoucnost ČR samozřejmě smutné. Co nám tedy „stavebák” přináší?

Středeční návštěva italské premiérky Giorgie Meloniové potvrdila formování spolupráce mezi třemi významnými osobnostmi evropské pravice. Meloniová se již v únoru tohoto roku potkala s Manfredem Weberem, předsedou Evropské lidové strany (EPP) v Evropském parlamentu. S ním se nedávno potkal i český premiér Petr Fiala a zjevně si velmi porozuměli a to i v myšlence postupného sbližování dvou evropských demokratických stran – EPP a Evropských konzervativců a reformistů (ECR), jejíž jedním ze spolu zakládajících členů je i Fialova ODS.

Svět se změnil. Cítím to ve vodě. Cítím to v půdě. Cítím to ve vzduchu… Domácí násilí, téma, které bylo ještě před rokem na okraji zájmu i pozornosti, najednou na okraji nestojí a my se tak týden co týden v médiích dočítáme o hrůzách, které si nezadají s nejhoršími americkými thrillery. Je v tom krev, jsou v tom děti, často jsou v tom ale zejména psychická traumata, u kterých víte, že jen tak prostě nezmizí. Ne nadarmo se jednou plná místnost hrdinek a hrdinů, kteří domácí násilí museli přežít, shodla, že nejhorší jsou ty dopady na psychiku. Jedna z nich dlouho poslouchala, že je naprosto příšerná řidička, že už řídit nikdy v životě nechce.

Bývalý americký ministr zahraničí Henry Kissinger se před třemi desítkami lety ptal, komu má zavolat, když chce mluvit s Evropou. Chtěl tím naznačit, že nemá žádný protějšek, který by reprezentoval zahraniční politiku kontinentu. Je pravdou, že společná evropská „zahraniční politika“ existovala po dlouhá léta pouze na papíře. Teprve selhání Evropy při potlačení konfliktů na Balkáně v 90. letech bylo impulsem pro vytvoření reálného bezpečnostního rámce. Po vstupu v platnost Maastrichtské smlouvy se společná bezpečnostní a zahraniční politika stala reálným pilířem Evropské unie. Funkci Vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku v současnosti vykonává Španěl Josep Borrell. Neoficiálně je označován jako ministr zahraničních věcí Evropské unie.