Před dvěma dny publikoval prestižní americký časopis Foreign Affairs společný článek tří zajímavých autorů - českého premiéra Petra Fialy, slovenského premiéra Eduarda Hegera a polského ministerského předsedy Mateusze Morawieckého pod názvem „Svobodný svět musí dál stát za Ukrajinou“ a s podtitulkem „Zmražený konflikt nebo částečné vítězství nevyřeší vůbec nic.“

Ve veřejném prostoru se pomalu začínají řešit volby do Evropského parlamentu, které nás čekají příští rok v květnu. Asi nejzajímavější téma je, jestli půjdou strany koalice SPOLU pod touto značkou opravdu spolu, anebo každá za sebe.

Francouzský prezident Macron neprožívá zrovna nejúspěšnější politické období. Doma ve Francii velmi ztěžka prosadil důchodovou reformu a jeho nedávná třídenní návštěva Číny zbourala jeho image kompetentního evropského lídra. Před víkendem ho sice v jeho reformním snažení podržela francouzská Ústavní rada a penzijní reforma nabyla platnosti, nicméně je pravděpodobné, že se nevyhne referendu. Navíc Ústavní rada není ve Francii žádná nezávislá instituce typu českého Ústavního soudu, protože je složena především z bývalých politiků.

Brno nepatří k městům, která by na první poslech rezonovaly v uších úředníků evropských institucí v Bruselu. Možná i proto neuspělo při své kandidatuře na Evropské hlavní město kultury pro rok 2028. Tento titul uděluje Evropská unie vybraným evropským městům s cílem vyzdvihnout důležitost kultury v evropském prostoru. Jeden z důvodů snahy vedení města o tento titul byla myšlenka spojení roku 2028 s oslavami dvoustého výročí od úmrtí hudebního skladatele Leoše Janáčka, jednoho z Evropanů minulosti, významně spojených s městem Brnem.

Tento týden má proběhnout společná schůzka koaličních partnerů SPOLU na téma voleb do Evropského parlamentu, konané příští tok v květnu. V médiích zatím zazněly pouze argumenty „ad hominem“ – tedy kdo, jak a s kým nemůže být na společné kandidátce. Téměř nic nezaznělo o významných společných programových průsečících.

Spolu s blížícími se volbami do Evropského parlamentu v květnu 2024 se v Bruselu rozhořela diskuse o nutnosti sbližování evropské demokratické pravice. Toto téma je zatím tabu na české politické scéně. Je to pochopitelné, protože někteří z „otců zakladatelů“ Strany evropských konzervativců a reformistů (ECR Party) a její frakce v Evropském parlamentu jsou stále vlivní v ODS. Druhá (a silnější) demokratická pravicová frakce v EP - Evropská lidová strana - jim stále připadá jako příliš „federalistická“. Jejími českými členy jsou KDU-ČSL a TOP 09 se STANem.

Evropský parlament hlasoval dne 16. 2. 2023 o Ukrajině, tentokrát pod názvem „První rok ruské invaze a útoku proti Ukrajině“. Jednalo se výročí rok trvajícího hrozného konfliktu.

V Evropském parlamentu se neustále někdo zaštiťuje demokracií a evropskými hodnotami. Pak dojde k nechutné akci po hlasování o zařazení Ruska na seznam států podporující terorismus, což mnozí nepovažují za snahu o ukončení konfliktu. Stejnou rezoluci odmítl tehdy také americký ministr zahraničí Blinken, kterého asi nikdo nepovažuje za ruského agenta.

Obstrukce ve Sněmovně. Takový evergreen nejen práce poslance ale i veřejné debaty. Často máme pocit, že všude jinde to mají vyřešené. Zaujalo mne proto projednávání důchodové reformy ve Francii. Opozice mu čelí podáním 20 tisíc pozměňovacích návrhů. Ne že bych je četla všechny, navíc desítky z nich jsou úplně shodné, nebo třeba jen navrhují doplnit čárku nebo změnit slovo, ale třeba ten od zelených navrhující, aby se návrh zákona o důchodové reformě přejmenoval na zákon proti volnému času mě pobavil.

Na kampani pro volbu českého prezidenta mě nejvíce zaujalo neuvěřitelné faux pas francouzského prezidenta Macrona. Tři dny před prvním kolem pozval jednoho z kandidátů, Andreje Babiše do Elysejského paláce, oficiálního sídla francouzských prezidentů. Tím Babišovi otevřeně poskytl nejen velký mediální prostor, ale zároveň ukázal, kdo je jeho favoritem.