Před 25 lety se v ČSFR konaly první svobodné volby od roku 1948
Před 25 lety se v pátek 8. června otevřely volební místnosti a začaly první svobodné volby v tehdejším Československu od nástupu komunismu v roce 1948. Zájem o volby byl mimořádný, k urnám přišlo více než 95 procent oprávněných voličů a ti rozhodli o jednoznačném vítězství Občanského fóra (OF) a Veřejnosti proti násilí (VPN). Pro obě hnutí byl ale volební triumf zároveň předzvěstí rozpadu, když se v následujících měsících projevila jejich ideová nesourodost.
Rychlé konání svobodných voleb bylo jedním z hlavních požadavků opoziční sil v listopadu 1989, kdy v Československu padl komunistický režim. V tehdejším federativním státě byl parlamentní systém tvořen Federálním shromážděním (FS) a republikovými radami. Ve FS zasedalo 300 poslanců, v České národní radě (ČNR) 200 a ve Slovenské národní radě (SNR) 150.
Při tvorbě volebního zákona se jeho autoři vrátili k tradicím první republiky - volby se konaly na základě poměrného systému, který by měl zaručit podíl širšího spektra stran na konečném složení parlamentu. Volební období parlamentu bylo výjimečně stanoveno jen na dva roky a do FS a ČNR se dostaly pouze strany, které získaly alespoň pět procent hlasů; v případě SNR bylo toto kvórum tříprocentní.
Nabídka politických stran byla na jaře 1990 široká, po uvolnění svobody projevu vzniklo kolem 70 politických subjektů, většina z nich však neměla klasickou stranickou strukturu ani pevný ideový rámec. Integrujícím hnutím na české politické scéně bylo Občanské fórum (OF), které vzniklo v listopadu 1989. Od svého počátku sdružovalo rozporné až protikladné politické proudy: byli v něm zastoupeni přívrženci konservatismu, liberálové a lidé se socialistickou orientací. O charakteru hnutí vypovídalo i jedno z jeho předvolebních hesel „Strany jsou pro straníky, Občanské fórum je pro všechny". Na Slovensku plnilo podobnou úlohu občanské sdružení Veřejnost proti násilí.
Do FS nakonec kandidovalo 22 politických subjektů, do ČNR 13. Volby byly spíše plebiscitem o přechodu k demokracii než soubojem politických programů. V českých zemích jednoznačně dominovalo OF, které získalo důvěru zhruba poloviny voličů a jeho představitelé obsadili více než polovinu křesel ve federální i české vládě. Na Slovensku s menší převahou zvítězila VPN, když získala více než 30 procent hlasů.
Překvapivě dobře dopadly volby i pro komunistickou stranu, která získala průměrně 13 procent hlasů, a stala se tak po OF druhou nejsilnější stranou v českém parlamentu. Pětiprocentní hranici překonaly v ČR ještě Křesťanskodemokratická unie (KDU) a Hnutí za samosprávnou demokracii-Společnost pro Moravu a Slezsko (HSD-SMS).
Z voleb vzešla federální vláda Mariána Čalfy, ve které mělo většinu ministrů Občanské fórum, slovenskou stranu zastupovali představitelé VPN a Křesťanskodemokratické hnutí. Českou vládu po volbách sestavil Petr Pithart, většinu ministrů delegovalo OF, zastoupení měly i KDU a HSD-SMS.
První polistopadové volby měly i svůj velký skandál. Jeho hlavním aktérem byl předseda lidové strany Josef Bartončík, o němž napsal rakouský časopis Profil, že byl placeným agentem StB. Bartončík to popřel, dva dny před volbami však vystoupil tehdejší náměstek ministra vnitra Jan Ruml a oznámil, že má informace, které Bartončíkovi z morálního hlediska znemožňují vykonávat poslanecký mandát. Do celé kauzy poté vstoupil i prezident Václav Havel, jemuž podle jeho slov Bartončík dal slib, že z kandidátky sám odstoupí. To se nestalo, a proto byly zveřejněny důkazy, že StB vedla Bartončíka jako svého tajného spolupracovníka. Skandál kolem Bartončíka vnímala negativně především lidová strana, která se cítila poškozena ve volbách, v nichž kandidovala v rámci Křesťanskodemokratické unie.
Zdroj: ČTK
Foto: Jan Homolka
