Brňané přírodu ve městě chtějí, musí ale začít sami, říkají odborníci

U jednoho stolu se sešli umělkyně Kateřina Šedá, architektky Kateřina Singer a Miroslava Zadražilová a biolog Jan Sychra z Masarykova univerzita. Každý z jiného oboru, ale všichni se shodli v jednom: město bez přírody je ochuzené. A často i slepé samo k sobě.

Jedním z nejvýraznějších momentů večera bylo zjištění, že příroda ve městě nepatří mezi témata, která by lidé spontánně zmiňovali jako problém.

„Za celou dobu, kdy jsem sbírala tisíce podnětů od lidí, se příroda téměř neobjevovala,“ uvedla Šedá. „Lidi řeší parkování, radnici, sousedy. Ale málokdo řekne: chceme víc zeleně.“ Podle ní to nevypovídá o nezájmu, ale spíše o tom, že přírodu považujeme za samozřejmou kulisu. 

Zároveň upozornila, že veřejný prostor chápe především jako nástroj pro posilování vztahů. „Dokážu lidi spojit na jakémkoliv místě. I na ošklivém. Nemusím čekat, až tam vznikne park. Často pracuji v lokalitách, které nefungují a cílem je aktivizovat lidi, ne přestavět prostor,“ dodala. 

Les jako náměstí

Architektky otevřely otázku, co vlastně považujeme za veřejný prostor. Podle Zadražilové je často navrhován jen pro určitý typ uživatelů, typicky pro rodiny nebo návštěvníky centra.

„V Ostravě jsme zažili situaci, kdy místní označovali lesopark za své náměstí,“ popsala. „Les může fungovat i jako veřejný prostor, jen jinak, než jsme zvyklí.“

Podle ní je klíčová pestrost a různé úrovně péče. Nemusí být všechno dokonale upravené. Potřebujeme mozaiku, od intenzivně udržovaných parků až po místa, kde je zásah minimální.

Architektka Singer k tomu přidala koncept „vícedruhové městské krajiny“. „Veřejný prostor často plánujeme jen pro lidi. Ale město obývají i jiné druhy," uvedla.

Biolog Sychra upozornil, že představa úplné bezzásahovosti je dnes problematická. „Nejcennější složkou krajiny jsou často takzvaná sekundární bezlesí – prostředí, která vznikla historickou činností člověka,“ vysvětlil. Bez určitého managementu by zanikla.

Podle něj je rozdíl mezi řízenou sukcesí a estetickou úpravou. „Když děláme přírodu jako dekoraci, nefunguje to. Vypadá to dobře na fotografii, ale ekologická hodnota je nízká.“

Singer doplnila, že městská divočina často vzniká nenápadně. Majitel pozemku ho občas poseká, lidé si vyšlapou pěšinu. „My tomu neříkáme správa, ale je to správa. A právě tyto neplánované procesy mohou vytvářet vysokou biodiverzitu.“

Zároveň varovala, že přílišná regulace může hodnotu místa zničit. Jakmile území pevně svážeme pravidly a plánem péče, může zmizet to, co na něm bylo nejcennější.

Plánovat z pohledu včely

Diskuse nabídla i konkrétní nástroje. Jedním z nich je metoda „parlament bytostí“, kterou Singer testovala v rámci výzkumného projektu. Účastníci si losují kartičky s konkrétními druhy – například samotářskou včelou – a plánují území z jejich perspektivy.

„Dostanete kartičku včely a půl hodiny na to, abyste se do ní vcítili,“ popsala. Jak daleko je pro ni bezpečný prostor? Co je pro ni bariéra? Co je pro ni domov? Cílem je změna perspektivy a vytvoření vztahu k místu. Když vznikne příběh, vznikne i zájem.

Územní plánování 

Významná část debaty se věnovala územnímu plánování. Krajina je ale v českém systému stále podhodnocená. Řeší se doprava, sítě, regulace zástavby. Ale koncepce krajiny často chybí. A bez jasné vize se těžko obhajují plochy, které nejsou určeny k zastavění. Zachování nezastavěných ploch nevede nutně k rozšiřování města do okolní krajiny. 

Sychra doplnil ekonomický rozměr problému. „Hodnotu pozemku často měříme jen cenou. Ale biodiverzita je také hodnota, jen se špatně vyčísluje.“

Nečekat na změnu shora

Závěr debaty patřil otázce iniciativy. Má změna přijít z územních plánů, nebo od jednotlivců? „Nejhorší je čekat,“ řekla Kateřina Šedá. „Když víte, že je něco důležité, začněte sami. Starat se o místo, mluvit o něm, vytvořit kolem něj příběh.“

Podle ní může mít silný dopad i umění nebo literatura. „Když o místě vznikne kniha nebo projekt, lidé si k němu vytvoří vztah. A pak ho začnou bránit.“