Uplynulo pět let od úmrtí brněnské rodačky Evy Pilarové. Její hlas oslovil několik generací
Zpěvačka Eva Pilarová, která zemřela před pěti lety, 14. března 2020 ve věku 80 let, disponovala výjimečným sopránem s velkým rozsahem, ale také dokonalou intonací a frázováním. A když se k tomu přidaly nevšední temperament a cit pro swing, tak není divu, že v dobách své největší slávy byla populární prakticky jako Karel Gott. A její hity jako Rekviem, Hrom aby do tě, lásko, Noc a den, Oliver Twist nebo Láska nebeská dodnes neztratily nic ze svého charismatu.
Brněnská rodačka (9. srpna 1939) na sebe poprvé upozornila na samém počátku 60. let, když přišla do Semaforu. To už za sebou měla dva roky operního zpěvu na JAMU a krátké hostování v divadélku Večerní Brno. Byla už hotovou zpěvačkou, se školeným hlasem a rozsahem přes tři oktávy, přesto si z ní Jiří Šlitr utahoval, že ji vzali hlavně kvůli hezkým nohám. Pohledné blondýnky si považovali Jan Werich i Jiří Voskovec a platonicky zamilovaný Josef Škvorecký pro ni napsal roli ve filmu Zločin v šantánu.
Milovnici swingu a jazzu navíc Škvorecký výstižně překřtil na Evu "Fitzpilarovou" - podle Elly Fitzgeraldové a Pilarové zpěv v roce 1965 při návštěvě v Praze ocenil i slavný "Satchmo" Louis Armstrong. Silná v kramflecích byla Pilarová i v duetech, třeba s Waldemarem Matuškou. Spolupracovat začali už v Semaforu a v Rokoku a jejich písně Ach, ta láska nebeská, Tam za vodou v rákosí či Ten, kdo nemá rád, se hrají dodnes. Stejně jako duet Pilarové s Gottem Je nebezpečné dotýkat se hvězd.
Pro Pilarovou psali písně také hitmakeři Karel Svoboda a Bohuslav Ondráček, s jehož Rekviem vyhrála zlatou Bratislavskou lyru - ale v roce 1968 jí píseň zakázali zpívat. S léty se stále více orientovala na jazz a swing. Už v roce 1964 získala prvního Zlatého slavíka, další přibyly v letech 1967 a 1971. A přízeň jí posluchači zachovali i v novém tisíciletí. Pilarová vystupovala i na rockovém festivalu v Trutnově, kde jí aplaudovalo obecenstvo ve věku jejích vnuků.
V soukromém životě přitom zpěvačka dlouho nemohla najít štěstí. Emigrace prvního manžela, hudebníka Milana Pilara, který ji v roce 1962 nechal v Praze i s malým synem Milanem, jí vynesla nepřízeň režimu a zákaz koncertování na Západě. Ani druhé manželství se zpěvákem Jaromírem Mayerem nevyšlo a toho pravého partnera našla až v tanečníkovi Janu Kolomazníkovi. I díky jeho podpoře dokázala koncem 80. let překonat rakovinu, přestože jí tehdy lékaři dávali pouhý rok a půl života.
V roce 1977 byla mezi umělci, kteří podepsali Antichartu. „Na rovinu nám řekli, že kdo nepodepíše, končí. Nejsem hrdina. Nejsem jako Marta Kubišová. Nedokázala jsem si představit, že nebudu moct zpívat," vysvětlila Eva Pilarová svůj podpis, za který se později omluvila.
