Jarda Holík? To byl blázen, říká Josef Černý.
V noci na dnešek zemřel po dlouhé a těžké nemoci legendární hokejista a později úspěšný trenér Jaroslav Holík. Bylo mu 72 let. Na jeho osobnost zavzpomínala legenda Komety Brno, Josef Černý. Ten s ním zažil velké bitvy v extralize, ale i v národním týmu. "Byl to největší srdcař a bojovník, jakého jsem kdy poznal," říká.
Co se vám při vzpomínkách na pana Holíka vybaví, jako první věc?
Já Jardu znal téměř dokonale. Většího bojovníka a srdcaře jsem za svoji kariéru nepoznal. Ke každému zápasu přistupoval na 150%. To jsem si u něj vždycky nejvíce cenil.
Byl takový i jako trenér?
On se nemohl moc změnit, to prostě nejde. A samozřejmě byl i veliký karbaník. Jeho bojovná povaha třeba způsobila i to, že se rád vsázel. Rád něco dokazoval. Jednou jsme se na soustředění dívali na maraton a Jarda začal mluvit o tom, že to uběhne. A tak se přihlásil a samozřejmě to zvládl. To byl blázen. Člověk s absolutní disciplínou k sobě.
Vždy šel extrémně na hranu, nic nedělal na "půl plynu." V tom byl nejvíce vyjímečný a to ho podle mě dělalo velkým hráčem, trenérem, a taky kamarádem.
Jaké na něj máte hokejové vzpomínky? Společně vyhráli bronz na olympiádě v roce 1972...
Tato olympiáda je pro mě samozřejmě nezapomenutelná z více důvodů. Jarda hrál většinou výborně, ale i když se mu třeba nedařilo, nic nezabalil. Byl nekompromisní. K sobě, dětem, k bratrovi. Ale i k nám.
Když se Kometa a Jihlava setkávaly na ledě, zápasy ke konci ligy ke konci byly už tak vypjaté, že v ten konkrétní okamžik jsme se nenáviděli. Ale jakmile skončil zápas, byli jsme znova největší kamarádi. A Jarda byl zrovna jeden z těch, kteří počali vítěznou éru jihlavského hokeje.
Spousta lidí mu skrz jeho upřímnost vyčítala, že jenom kritizoval a ve výsledku si nadělal hodně nepřátel. Jak to vidíte vy?
Náš hokej tu tvrdou kritiku, kterou Jarda právě měl, jen potřebuje. Nikdo ji moc nemá rád. Ale když se nad tím člověk zamyslí, něco na tom je. A Jarda to prostě každému vpálil. Nebral si servítky. Jestli jsme to byli my kamarádi, nebo to byl někdo ze svazu, on to prostě řekl každému na plné pecky a tak si nadělal problémy. Ale jemu to bylo uplně jedno.
Jaké na něj máte vzpomínky z posledních let?
Snažil se za námi jezdit, když to šlo, i přes svůj zdravotní stav. Vždy, když jsme se potkali, ikdyž už byl pak třeba na vozíčku, objali jsme se a vůbec na sobě tu svoji nemoc nedal znát. Obrovsky s ní bojoval. To si nikdo z nás nedovede představit.
Já na něj vzpomínám, jako na ikonu českého hokeje. Kéž by byl další takovej Jarda, jako byl on. On byl vždy ten první, který "zvedl prapor..."
