Na Bali našli štěstí. Díky blogu a unikátním zážitkům ho předávají dál

Když mluvíte s Radimem a Dančou, všimnete si zvláštních maličkostí. Nespěchají, doplňují se, naslouchají. I o vážných věcech mluví s nadhledem, vtípkují. Maličkosti, které přímo podtrhují obsah jejich vyprávění.

Radim, úspěšný architekt a majitel brněnského architektonického studia, se spolu s Dančou, jež studovala čínštinu, rozhodli pro zásadní obrat ve svém životě. Opustili pohodlí a dobře rozjeté kariéry v Brně a vydali se přes půl světa věnovat odvětví, ve kterém neměl ani jeden z nich nejmenší zkušenosti. 

Díky tomu vznikl internetový (a facebookový) blog Stěhujeme se na Bali a především pak unikátní "turistický resort". Proč označení v úvozovkách? Radim s Dančou si hosty zvou k sobě domů, dovolenou tráví s nimi, stávají se jejich přáteli. Snoubencům připravují nezapomenutelné a magické chvíle při jejich životním "ano". Během jediného roku se jejich nabídka stala natolik unikátní, že mají plné termíny i na rok dopředu.

A Drbna má nyní tu čest, kterou měli všichni jejich dosavadní hosté a přátelé, představit vám Danču s Radimem (alespoň formou rozhovoru) osobně!

---

Co vás vedlo k tomu odstěhovat se na Bali? Jaký byl váš předchozí život tady v Brně?

R: Na blogu máme dva takové zajímavé články, které nesouvisejí s Bali, ale souvisí s minulostí v době, kdy jsme plánovali svatbu. Danču jsem požádal o ruku tři roky před svatbou. Druhý rok, když už mi všichni říkali, že bychom měli začít plánovat a mít svatbu, jsme si řekli, že na to kašlem a budeme radši investovat do cestování.

Rozhodli jsme se vyrazit na měsíc a půl na na Tchaj-wan a Filipíny. Ta dovolená byla zásadní v tom, že se nám na ní obrátil život. Několikrát jsme na ní málem zemřeli. Smrt šla krok po kroku za námi, a to doslova.

Prvně jsme málem zahynuli na moři. Při cestování jsme se místo cesty skrz džungli autem rozhodli plout po moři. Jeli jsme na malé loďce uprostřed tajfunu na otevřeném moři. V pětimetrových vlnách se nám začala potápět loď.

D: Uprostřed ničeho. Z jedné strany otevřené moře a pak jen malé skalní ostrůvky. Bylo to hrozné. Naštěstí se našemu korimdelníkovi povedlo to otočit a dostat nás zpátky v bezpečí.

R: Když jsme se nakonec dostali stopem na místo, kam jsme původně chtěli, zjistili jsme, že jsem koupil špatné letenky na odlet z ostrova.

D: Cestu jsme plánovali půl roku dopředu, Radim si spletl June a July, čili červen a červenec, a koupil letenky na 26. června. My měli odlétat až 26. července.

R: Takže jsme neodletěli. Druhý den jsme se dozvěděli ze zpráv, že to konkrétní letadlo, se kterým jsme chtěli letět – a letěli bychom, pokud bych si nespletl měsíce, spadlo a všichni v něm zemřeli.

 

D: Odletěli jsme nakonec den poté, s jinou leteckou společností, na Tchaj-wan. To je taková mírumilovná země, tam se nic pořádně neděje. Šli jsme si tržnicí, volala jsem si přes skype mámou. Pak jsem se rozloučila s tím, že musíme do metra.

R: A deset minut na to celá čtvrť vyletěla do povětří. Bouchnul tam plyn. Celá ulice, po které jsme šli, vybouchla. Bylo tam 40 mrtvých a asi 800 zraněných.

D: A potom had na Filipínách..

R: Danča se houpala v síti na pláži, já šel zrovna za ní, když začala slézat ze sítě. V tu chvíli jsem pod ní uviděl několikametrového zeleného mangrovníkového hada. Zakřičel jsem na ni "Zlato, zůstaň, jak jsi!" Protože byl přesně pod ní. Nakonec přiběhli pracovníci hotelu a umlátili ho takovými malými pádýlky.

D: Ptali místních, jestli byl had jedovatý a prý bychom byli do třech minutech mrtví. Když jsme se vrátili z dovolené, řekli jsme si, že prostě musíme něco změnit.

Byla to postupná změna nebo rovnou radikální obrat?

R: Obecně jsme si uvědomili, že ten život je tak rychlý, tak náročný a vystresovaný a člověk doma řeší hloupé maličkosti. Rozhodli jsme se, že to takhle dál nepůjde.

Já jsem architekt, měl jsem velkou kancelář a díky téhle dovolené jsme si uvědomili, že život není o tom stresovat se, že zemřít můžeme kdykoliv. Ať chceme nebo ne. Že život si musíme víc užívat, víc si ho okořenit a snažit se být šťastnější.

D: To bylo ještě rok a půl před stěhováním. A od té dovolené jsme teprve začali přemýšlet o stěhování. Různě jsme se porozhlíželi a třídili destinace, kam bychom se mohli přesunout. Až přišla řeč na Bali.

R: Původně to teda byla Vídeň. Ale chtěli jsme do tepla. Bali byla jasná volba. Je to jediný indonéský ostrov, který má jinou kulturu než sedmnáct tisíc ostatních. Bali je z 95 % hinduistický. Hindiuistické náboženství je mírumilovné, klidné, nikdo nikam nespěchá. Každý myslí na dobro. Každý člověk myslí třikrát denně při modlitbě na to, jak má krásný život. Lidé na Bali jsou velmi chudí, přesto neskutečně milí.

Říkali jsme si, že tohle je život, který bychom chtěli žít – šťastný život. Jiné indonéské ostrovy jsou třeba i krásnější, ale chybí tam tahle extrémně důležitá složka – štěstí.

 

D: Přečetla jsem si o Bali a rozhodla jsem se: stěhujeme se na Bali!

R: Řekli jsme si: fajn pojedeme na svatební cestu. Danča vybrala Bali a pro kamarády a rodinu jsem pak založil stránku "Stěhujeme se na Bali".

D: Měsíc před cestou!

R: Ze začátku tam chodilo asi tak padesát lidí – naši kamarádi a známí. Chtěl jsem jim dát vědět, kam jedeme, proč tam jedeme. Nějaké základní informace o Bali a balijské kultuře, kterou jsme si zjistili.

D: Jenže po čase, těsně před odjezdem, se tam začali přidávat další a další – cizí lidé.

Zatím ale vše jen v rámci svatební cesty! Nebo už jste byli rozhodnuti, že se stěhujete?

D: Já rozhodlá byla! (smích)

R: Já měl firmu. Spoustu zákazníků, spoustu zakázek – i rozdělaných zakázek, které byly třeba na rok. Přemýšleli jsme, jak to všechno skloubíme. Řekli jsme si, že si to na svatební cestě vyzkoušíme a pokud se nám tam zalíbí, rozhodneme se po návratu domů na termínu stěhování.

Dovolená byla úžasná. Rozhodnutí přestěhovat se bylo jasné. Jenže po návratu na nás zase padl stres. V práci se nahromadila spousta práce, nervy s klienty...

D: A Radim skončil v nemocnici, z přepracování. Tak jsme si řekli, že není na co čekat.

R: V únoru jsme začali rozprodávat náš majetek, do dubna jsme prodali úplně všechno. Nechali jsme si jen byt v Brně a zahradu.

A v tu chvíli začal váš balijský příběh! Na svém blogu píšete, jak ohromně složité je pořídit si na Bali dům, nebo dokonce začít podnikat. Jak jste to vyřešili?

R: Byrokracie na Bali je šílená. A pro cizince navíc ohromně riskantní. Pokud tam chce člověk podnikat, musí mít byznys vízum, spoustu povolení, musí odvádět dost vysoké daně a několik dalších poplatků. Navíc do vzniklé firmy musí zainvestovat přes milion dolarů a ve chvíli, kdy mu zruší vízum, vše propadá státu.

V Česku jsem si ponechal ateliér, ale pokud jsme chtěli na Bali žít, museli jsme přemýšlet o příjmu, který by byl schopen nás uživit. Nakonec jsme vymysleli ten náš "resort", který není ani resortem, ani hotelem. A ten nám – díky tomu, že si vybíráme klienty – přináší radost a zaplatíme náklady.

Nic si nevyděláme. Zcela otevřeně: na Bali se nedá podnikat pro zisk. Tedy pokud chce člověk podnikat legálně. Buď je ve ztrátě, nebo na nule. Rozjeli jsme tedy náš resort, který je v mnoha ohledech naprosto jedinečný.

Víte o někom v Česku, že by poskytoval služby způsobem, jakým je poskytujete vy?

R: Ne. Jak to děláme to nedělá v Česku nikdo. A myslím, že ani na celém světě. Ono to totiž nejde, pokud máš závazky. Když máš děti, o které se musíš starat, nemůžeš dělat, co děláme my. Musíme tomu věnovat sto procent času.

D: S našimi hosty vstáváme, nasnídáme se. Vyrazíme společně na výlet a trávíme spolu čas až do noci.

R: Díky tomu, jak se spřátelíme komunikací už před dovolenou, tak s námi chtějí být vlastně celou dobu. A z toho máme strašnou radost. Není to pro nás práce, ale zábava.

D: Je to velmi psychicky náročné, prakticky nemáme “padla”. Jsme v práci pořád. Opravdové volno máme třeba jednou na čtyři měsíce na víkend. Na druhou stranu jsme si na to tak zvykli, že když jsme pak náhodou dva, tři dny sami, tak nevíme co dělat (smích).

Kolik času strávíte plánováním – například vybíráním hostů a kolik reálným časem s hosty?

R: Vybírání a kontakt s budoucími hosty? To zvládáme na pláži (smích). Jsou totiž tři typy lidí. Lowcosťáci – batůžkáři. Ti k nám nepojedou, protože dovolená u nás je dražší a oni hledají úplně jiný typ cestování.

Snobové – ti zase potřebují superluxus a očekávají, že jim někdo bude nastavovat vidličky a příbory na stole a budou neustále obskakováni. A to my nechceme.

D: U nás získáš domov. A musíš se tak cítit!

R: A třetí typ jsou naši hosté. Ti, kteří chtějí jet za námi. Protože ví, co od nás očekávat a ocení servis, osobní přístup, zájem a péči. A je jich hodně. Hodně, co by chtělo, a bohužel málo, které jsme schopni přivést. Díky přetlaku poptávky si můžeme vybírat, koho si pozveme.

Jak zjistíte, že je daný člověk tím, koho chcete?

R: My si vybíráme jednoduše tak, že položíme každému potencionálnímu hostu pár otázek. První otázka vždy je: „Proč chcete jet na Bali?“ A oni nám vysvětlí, co chtějí na dovolené dělat. Abychom zjistili, že je to náš člověk – že nebude nikam spěchat a že si bude chtít užít každý moment.

D: U nás je výlet o pohodě a klidu. Občas si někde sedneme jen tak si povídáme, pozorujeme okolí a pak se zase přesuneme dál. Někdo ale potřebuje hodně zážitků a vše si rychle projít, a to my prostě neumíme. Takže už z té první komunikace zjistíme, co by si lidé přáli.

R: Druhá otázka je, proč chtějí zrovna k nám a proč si nevybrali jiný z tisíců hotelů, které tam jsou.

A třetí otázka, jestli mají rádi psy. Máme fenečku balijského psa. A naše Sali je největší balijec z nás, jí to tam všechno patří (smích).

Pak se ještě ptáme, jakým způsobem rádi tráví dovolenou? Chceme vědět, jací jsou. To je pátá otázka. Vzhledem k tomu, že jim i tvoříme program, musí jim být co nejvíce přizpůsoben.

D: Navíc dáváme lidi do dvojice tak, aby si rozuměli a doplňovali se. Máme totiž dva pokoje. Našim hostům říkáme stěhováci – ale není to proto, že něco stěhují. Říkáme jim tak, protože se stěhují k nám. Už ani nevíme, jak to vzniklo. Snad to i vymyslel někdo ze stěhováků. Samozřejmě nám nic nestěhují! 

Navíc nás těší, když je dáme tak správně dohromady, že se stýkají i v Česku. Když odjíždí, vždy jim říkáme, že už mají i svůj druhý domov na Bali.

Jezdí k vám jen páry?

R: Jezdí k nám i rodinky, stejně jako singles. Mezi námi a hotelem je hlavní rozdíl v tom, že my s nimi podnikáme a zažíváme věci. Ať je to jeden člověk, pár nebo rodina, je nám to jedno.

Oni ví, že se na nás mohou spolehnout, že je nenecháme ve štychu ani jeden den. Někteří třeba neumí anglicky nebo nemají možnost vzít sebou někoho dalšího, tak ví, že díky nám si to i tak užijí. Chceme jim dopřát to, co očekáváme když jedeme sami na dovolenou. A to znamená to nejlepší.

D: Teď jsme například začali spojovat dvojice, které k nám jezdí už před dovolenou, aby se trošku poznali. Občas k nám jezdí i lidé ze všech koutů světa. Nedávno jsme měli stěhováky, dva české páry. První pár byl z Norska a druhý z Anglie. Ti si perfektně sedli a teď se jedou navštívit. Máme radost, že spoluvytváříme nová přátelství.

Jste s lidmi v kontaktu i poté, co jejich návštěva skončí?

D: Určitě, teď jsme byli u stěhováků na chatě, pak se chystáme k dalším.

R: Naši hosté se stávají našimi přáteli.

D: Oni přijedou, jsme s nimi spolu dva tři týdny, každý den a vytvoříme si k nim vztah. A ve chvíli, kdy máš ty lidi opravdu rád, tak oni odjedou. A já to vždycky obrečím (smích).

R: Je to nápor na psychiku. Ale díky tomu, že jsme spolu i poté v kontaktu, ať už na Facebooku, přes Skype nebo osobně, tak to hezky pokračuje dál.

Nebojíte se toho, že když poznáváte tolik nových přátel, že jednou budete „plní“ a už nezvládnete budovat další vztahy?

D: Určitě je to možné, pak budeme muset začít dělat něco jiného. Ale to je u každé práce, že jednou toho je už na člověka moc. Třeba budou další náplní práce zvířata, ať si uděláme změnu.

Kdy jste začali přemýšlet o pořádání svateb na Bali?

D: To byl můj nápad. Já jsem si svou svatbu užila, byla úžasná a perfektní. Když jsem o tom ale začala přemýšlet zpětně, byla to spíš pěkně nazdobená, suprová párty.

Především však byla pro ostatní. Bylo to hodně hektické a ve výsledku jsme si sebe navzájem moc neužili. Oproti tomu na Bali člověk nepřijede s padesáti dalšími lidmi, svatba je jen pro ně dva.

R: Když mají dva svatbu na Bali, není to svatba pro ostatní. Jsou tam jen sami pro sebe, jeden pro druhého. Ten okamžik je naprosto jiný, tisíckrát silnější. Je magický. A pak je jen na nich, jestli si po tom udělají párty nebo rovnou druhou svatbu po návratu domů.

D: My jsme se po roce od naší svatby na Bali rozhodli obnovit svatební slib. A já jsem zde byla mnohem víc dojatá, než při naší svatbě. Hlavně to bylo jen o nás. Byl to naprosto úžasný zážitek, který chceme dopřát i ostatním.

Na kolik přibližně vyjde svatba na Bali?

R: Stojí se vším všudy, s fotografem, rautovou večeří, obřadem, kde se platí kněz i oběť, s pronájmem pozemku a s organizací, což zahrnuje i doplňky, na nějakých 40-50 tisíc korun. Zároveň zde už jsi na Bali a máš to rovnou jako svatební cestu. Ve výsledku vyjde 14 dní na Bali včetně svatby přibližně na dvě stě tisíc korun.

Pokud to srovnáš se svatbou v Česku, pro 50 hostů, vyjde to cenově skoro stejně. S tím rozdílem, že zde jste jen vy dva, možná sebou vezmete i svědky a zažijete naprosto kouzelný moment a bez stresu.

Zmínil si oběť, jedná se zřejmě o hinduistickou svatbu, jak na to reagují hosté?

R: Ano, obřad je tradiční balijský, tudíž hinduistický. Hinduismus na Bali převažuje, ale všechna náboženství se zde tolerují. To je na Bali skvělé. Lidé, kteří se zde chtějí brát jsou s tímto srozuměni. My máme balijského hinduistického kněze, který je úžasný v tom, že jak se zde navzájem tolerují, tak toleruje i přání těch, které oddává.

D: Když jsme chtěli obnovit slib, tak jsme ho požádali, aby nám připravil obřad. Obřady slouží k odehnání všeho zlého. Ačkoliv nechápal, proč by se měl obnovit slib, v jejich kultuře toto není,  vše nám připravil.

R: Ať tomu člověk věří nebo ne, po obřadu jsem v mnoha ohledech cítil zlepšení. Sliby, které člověk při obřadu dává, se začali plnit. Do té doby jsem byl v tomhle ohledu trochu buran a nevěřil. Teď už věřím. Ceremonie se přirozenou staly součástí našeho života.

D: U nás doma děláme ceremonie na vše možné. Na příjemné prostředí, ale třeba i na vodní pumpu nebo auta. Aby sloužila a abychom s nimi nebourali.

R: Já byl toho názoru, že jsou to blbosti, které nemůžou fungovat. Že je to jen psychologie a ona není. Ceremonie a jejich síla fungují. Jsem naprosto přesvědčený, že ano.

Ceremonie jsou tedy na Bali běžnou záležitostí?

R: Na Bali jsou ceremonie velmi, velmi časté. Probíhají třeba i několikrát týdně. Ať už doma, na ulicích nebo v chrámech.

Může to znít divně, ale například pohřeb je zde jedna z oblíbených ceremonií. Hinduisté berou smrt jako reinkarnaci, pro ně začíná další život. Na pohřbu jsou tak i muzikanti a lidé kolem nedovolí rodině, aby příliš truchlila. Pohřeb je slavnost.

D: Na druhou stranu jsou Balijci hodně stydliví, ostýchají se před cizími lidmi a nedávají najevo emoce. Tím, že stěhováci přijedou s námi, naši přátelé z Bali a je vnímají jako součást nás. „Baví se s nimi? Tak to musí být dobří lidé, protože o nás ví, že jsme dobří lidé“ Tak to funguje a díky tomu se naši stěhováci dostanou na místa, kam by se v životě turista podívat nemohl.

Jak rychle jste si navykli na balijskou mentalitu, která je poměrně dost odlišná od naší evropské?

D: Já jsem si zvykla rychle. Mám schopnost dobře se adaptovat na místo, kde jsem. A navíc: Balijci jsou mi svým myšlením blízcí. To Radim občas narážel (smích).

R: Ono je to trošku složitější, než člověk začne přemýšlet jako oni. Respektive vypnout. Nepřemýšlet.

D: Pro Evropany není jednoduché, jdeme nakoupit a hned přemýšlíme o tom, co nakoupíme. Co když to nebudou mít, co koupíme místo toho..

R: Mít alternativu. Balijci nemají alternativu.Oni nepřemýšlí o budoucnosti. Co se má stát, stane se. Tak jednoduchý jsou. A je to úžasný. Když se dostaneš na tuhle vlnu, přijmou tě. Je to jediná cesta, jak se k nim přiblížit. Já jsem se je prvně snažil měnit. Chtěl jsem, aby přemýšleli jako já. Aby mě chápali. Ale to nejde. Tak jsem se naučil chápat je a najednou vše šlo. Najednou jsem byl šťastný.

D: My jsme hosté, my jsme v jejich zemi. A jsem rádi, že zde můžeme být. Tak jsme se naučili jejich zvyky, myšlení i chování.

R: Líbí se mi přirovnání našeho kamaráda, horského průvodce. On říká, že když jdeš na sopku, tak vše, co neseš nahoru, si musíš odnést i zpátky. Ať už jsou to odpadky nebo dobrá nálada. Nic tam nenecháváš. A stejné to je i s Balijci - pokud chceš něco pěkného od nich, musíš prvně dát.

D: Je zde spousta cizinců, kteří bydlí ve svém uzavřeném světě. Sice jedou na pláž nebo navštívit chrám, ale jsou uzavření. My se snažíme zapojit do jejich světa a máme i povinnosti vůči komunitě, ve které žijeme.

R: Takže když je nějaká ceremonie týkající se vesnice, ve které žijeme, přijdeme tam. Jsme tam většinou jediní Evropané, a to máme spoustu sousedů cizinců. Ačkoliv chceme Balijcům ukázat naši kulturu, seznámit je s ní, reálně žijeme tu jejich.

Nakousli jsme téma komunita. Viděl jsem Vaše fotky s dětmi v nějakém místním sirotčinci...

D: Nejsou ze sirotčince, ale z komunitního centra v oblast Seraya. Seraya je velmi chudá oblast na Bali, kde se živí především zemědělstvím. Jednou za dva týdny, většinou v neděli, za nimi jezdíme a hrajeme si s nimi. Nosíme jim třeba vodu, kupujeme hygienické potřeby a podobně. Aby si užili, že jsou děti. Šest dní v týdnu totiž prací na poli, kde pomáhají rodičům.

R: My jsme vlastně adoptovali 53 dětí. Jednou jsme měli snad 96 dětí, a to zrovna v den, kdy jsme je učili čistit zuby.

D: Nakoupili jsme kartáčky, pasty a pak jsem je obcházela a učila je učit čistit zuby. Jsme rádi, když se do toho chtějí zapojit i naši stěhováci. Skoro 90 % našich hostů, chce sem jet a chce pomoci. Na Bali se člověk zklidní a začne vnímat věci jinak. Dojde mu, že občas řeší nepodstatné problémy a že jsou na světě důležitější věcí. A to si uvědomí především ve chvíli, kdy se potká s těmi nesmírně chudými, ale přesto velmi šťastnými a vděčnými dětmi.

R: Pokud vydáš pozitivní energii a pomůžeš někomu, tak se ti to vždy vrátí. Když lidi od nás odjíždí, odjíždí úplně s jiným smýšlením.

Jak vás vnímají děti ze Seraya?

R: Kvůli dostupnosti se tam většinou turista nedostane. Je to navíc velmi suchá oblast, kde skoro neprší. Ze začátku chodilo těch dětí méně. Pak jsme si získali jejich důvěru. Teď už jich chodí třeba kolem osmdesáti.

Na Bali je problém s pořádkem, je zde spousta odpadků. Snažíme se je naučit, co způsobuje třeba nepořádek na plážích. Učíme i děti, máme k tomu i pohádku. Děti se tak učí, že je potřeba nenechávat nepořádek. Věříme, že postupně se děti dají naučit a dál se podle toho budou chovat a bude to účinnější, než chodit a čistit pláž. Snažíme se je inspirovat.

Máte spoustu věcí na starosti, tím pádem máte i méně času. Přemýšlíte i tak, že byste na Bali rozjeli nějaký dobročinný projekt?

R: Ano, máme to v plánu, ale je to běh na delší dobu. V Seraye bychom chtěli vybudovat studnu, protože zde je problém s vodou. Prší zde jen tři měsíce v roce, zbylé období je suché. Myjí se v potoce a pijí dešťovou vodu. Když vyschne potok, tak se nemyjí a pijí špinavou zbytkovou vodu. Stát to neřeší. Je zde velké převýšení a byla by potřeba speciální technika. Je totiž potřeba podkopat se pod hladinu moře.

Pro hodně lidí jste inspirací. Je něco, co byste jim chtěli poradit?

R: Aby se ze života nepodělali. Aby si dokázali život užívat. Není potřeba nikam spěchat. Všichni jednou přijdeme do hrobu. Někdo dřív, někdo později. Čas plyne tak, jak má. A je na každém, jak si to přizpůsobí.

D: Říkáme si, že všechno zlé je pro něco dobré. Aby vzniklo něco nového dobrého, tak prvně musí něco zaniknout. Tahle myšlenka v Česku lidem hodně chybí. Vše musíme mít dobrý, dokonalý a když se něco nedaří, hned se z toho hroutíme.

Jak vnímáte politické i společenské dění v Česku?

R: Popravdě to vnímáme jako žabomyší války. I dřív jsme negativní věci, kterých je v Česku ve zprávách plno, vnímali jedním uchem dovnitř a druhým ven. Pro nás je důležité to, abychom se my, lidé v našem okolí a naši hosté, měli dobře.

Čtete jiné blogy?

R: Nemáme vůbec čas. Čteme veškerý naše komentáře a zprávy, co nám chodí a to zabere i 4 hodiny denně. Někdy jich chodí deset denně, někdy sto. Dvacet procent z nich jsou poptávky. Zbytek jsou otázky typu: máme se očkovat? Nebo – a ty jsou nejvtipnější – doporučte nám prosím nějaké levné ubytování na Bali. Pak nám lidi píšou, že se chtějí přestěhovat, ať jim poradíme jak. V tom případě je odkazuji na naše články, jelikož to už bych opravdu nedělal nic jiného..

D: Já mám nejraději poděkování od lidí, kteří nám píšou, že se díky nám rozhoupali udělat v životě změnu. To je skvělý.

R:...a to je zhruba deset procent. A to je vlastně důvod, proč to děláme, proč  4 hodiny denně trávíme u počítače – chceme inspirovat lidi.

D: Radim je dokonce takový blázen, že si pořídil další simku, jen aby mohl odepisovat lidem i z pláží, kde náš normální operátor nemá signál!

R: A taky v noci. Protože na Bali je dost často vedro i přes noc, odepisuju v posteli, když nemůžu spát. Dost často pak ráno zjistím, že jsem odpověděl na něco, na co jsem ani odpovědět nechtěl (smích).

Setkáváte se na vaší facebookové stránce s negativními komentáři?

R: Na internetu je hodně lidí, kteří nám závidí nebo i nepřejí, že jsme něco dokázali. My přitom nemáme pocit, že bychom dokázali něco výjimečného.

D: Když si projdeš náš blog od začátku, tak uvidíš, že jsme nikdy o nikom nenapsali nic špatného.

R: Řada lidí to chápe tak, že když ignorujeme jejich útoky, tak na nás mohou útočit ještě víc. Já ty lidi jednoduše blokuju. Nechci mít ve svém životě nikoho negativního. Samozřejmě jsme z toho občas smutní.

D: Tyto reakce člověka hlavně unaví. Člověka, který je na mě zlý, bych si k sobě domů nepozvala. Proč by měl tedy být na našich stránkách? Je to náš prostor, náš život a nechceme tam mít zlé, nenávistné věci.

Základ je začít druhým přát. To člověku změní život. Neřešit, zda má ten nebo onen lepší auto, začít všem lidem přát jen dobré, a najednou jde vše samo. Vše je jen o přístupu a člověk musí začít u sebe.

Hádáte se někdy?

D: Velmi málo. Jen občas po ránu, protože prvních deset minut od chvíle, kdy vstanu, jsem neskutečně protivná. A Radim si na to pořád nemůže zvyknout. Nekřičím, ale prostě nejsem nejmilejší (smích).

R: Já ji třeba řeknu: „Dobré ráno miláčku“ a Danča: „Vůbec na mě nemluv“. Pak uteče těch kritických deset patnáct minut a už je zase jako sluníčko.

Na Bali se celkově lidi vůbec nehádají, naši přátelé to nemohli vůbec pochopit. Když se někdy chce s nimi hádat, tak odejdou a tomu člověku se potom vyhýbají. Snaží se ze života vypudit zlo a protivné lidi. Na druhou stranu pokud už je člověk naštve, dokážou být velmi impulzivní.

Plánujete rodinu?

R: Kdepak, v Seraya se už tak staráme o 93 dětí. A pokud někdy založíme rodinu, tak bychom se ani nebránili tomu, abychom nějaké dítě adoptovali a dopřáli mu tak krásné dětství. Pokud by náš resort měl zdědit, tak jsou to Balijci, kteří s námi náš resort stavěli.

Na Bali je klasické, že když člověk dospěje rodiče zestárnou, tak se starají o své rodiče. I když zde lidé nemají takovou podporu od státu, jsou šťastní.

Jak dlouho se tomu chcete ještě věnovat?

D: Dokud to budeme dělat s nadšením a rádi, budeme se tomu věnovat. Je to vlastně nejdelší dovolená v našem životě (smích).

R: Až přestanou jezdit tak úžasní lidé (což doufám, že se nestane), tak s tím skončíme. Svět je stále otevřený a plný možností.

---