Textař, spisovatel, producent a vystudovaný antropolog Michal Horáček se těší čím dál větší oblibě české společnosti. Možná právě proto stále uvažuje nad svou prezidentskou kandidaturou.
Jeho názorům hodně naslouchá mladší generace na sociálních sítích, přesto tvrdí, že ve volbách bude důležitá ta starší. A na mladou apeluje, aby přišla k volebním urnám. Na pražské konferenci Restart myšlení si udělal čas na rozhovor pro Drbnu.
Setkali jsme se na konferenci s názvem Restart myšlení. Měl jste někdy vy restart myšlení?
To lze těžko říct. Jako úplný restart myšlení, že vypnete počítač a zrestartujete ho, to není možné s mozkem udělat. My jsme zatížení svým životem, zkušenostmi a tím, že vůbec mluvíme nějakým jazykem. Vždycky ve vás hodně zbyde. Ale někdy je potřeba říct a já sám bych to potřeboval: „Mně to nějak nejde. Nejsem šťastný. Možná, že nedělám správnou práci a měl bych dělat jinou.“ Takhle je potřeba se někdy na sebe podívat.
A potřebuje restart myšlení naše společnost?
Myslím si, že ano. Že by bylo dobré, kdyby v ní mocněji zazněl hlas, který by nám připomenul, že existuje něco jako pravda. Že existuje něco jako fakta. A pak že je teprve svobodná interpretace. Ale my jsme tohle příliš snadno opustili. Zdá se mi, že dneska stačí říct: „Psali to na internetu.“ A to nikam nevede.
V jaké tedy žijeme době? Při přednášce jste říkal, že žijeme ve stěžovatelském prostředí...
Ano. My jsme národ, který to má zapsané ve své kulturní historii, protože jsme nebyli ani dobyvateli, ani objeviteli a krom Bati ani obrovskými podnikateli. Často jsme spíše byli v situaci, kdy jsme nějakému centru odmlouvali, ať už to byla Vídeň, Berlín nebo Moskva. Je těžké si pro nás uvědomit, že teď takové centrum není, že je to na nás. Že jsme to pouze my a ne oni. A stěžovat si sám na sebe je obtížnější, tak si vždycky stěžujeme na něco a někoho.
Myslíte si, že se tím naše společnost rozděluje a vykopávají se zákopy mezi názory?
Obávám se, že příliš. Ať už je to v otázkách přístupu k hendikepovaným, inkluzi, Romům, naší účasti na evropském projektu... Hodně se to rozděluje. Ale to by samo o sobě nevadilo, je dobře, že mají lidé různé názory. Přestáváme však mít schopnost brát jiný názor s úctou a respektem. Tak snižujeme svou šanci, že něco vyřešíme. Je to jen takové pokřikování.
Co podle vás stojí za xenofobními a populistickými názory, které v poslední době v naší společnosti zaznívají?
Hluboce založená antropologická obava z jiného kmene. To je prostě normální. Jako když jste lovec a sběrač a jdete lesem nebo krajinou a slyšíte jiné chlapy... Tak se také bojíte, protože se asi strhne bitva o ženy nebo něco takového. Máme to v sobě založené a tomu se nejde divit. A bojíme se také kulturně, že ten nápor jiné kultury je příliš velký. Já se tomu nedivím, nesmí to jenom přerůst snesitelnou míru, totiž abychom vyřvávali: „Střílet do nich na hranicích!“ To už je potom nesnesitelné. Pořád totiž mluvíme o lidech.
„Evropa není oni, Evropa jsme hlavně my.“
Překvapuje vás současný postoj společnosti vůči krizi, která v Evropě je?
Je razantnější, než jsem očekával.
Zmínil jste v přednášce, že máme také citový problém s Evropskou unií. Ten je kde zakořeněný?
To nevím. Možná v tom, že jsme stěžovatelé a vidíme teď centrum v Bruselu. Ačkoliv je to nesmysl, protože Evropa není oni, Evropa jsme hlavně my.
Může za atmosféru společnosti i prezident Zeman, který ji spíše rozděluje, než aby ji sjednocoval?
Jakýkoliv prezident by měl být uvážlivý, v každém případě. Rozhodně by neměl podporovat tendence k nerudnosti a někdy až ke vzájemné nenávisti. To nás velice oslabuje.
Jak jste reagoval, když do médií řekl, že vás vůbec nezná?
V pořádku. Proč by mě měl znát? Třeba čte jiné knížky, poslouchá jiné písničky. Mě to nijak neuráží, ani mi to nějak nevadí.
Takže jste vůči tomu názoru nebyl třeba zahořklý?
No vůbec ne! Ani trochu. Ale vážně, úplně upřímně. (úsměv)
Platí pořád, že uvažujete nad prezidentskou kandidaturou?
Ano, pořád nad tím uvažuji. Kdybych se definitivně rozhodl, tak už by se to vědělo. (úsměv)
Jaká byla reakce rodiny, když jste jí myšlenku přednesl?
Ne moc příznivá, protože žena hodně pracuje. Vypracovala se za dlouhé roky, má krásnou pozici, velký respekt. A najednou... Ale ono se to – tedy úspěch kandidatury – asi neuskuteční. Kdyby však přece jenom, jakkoliv je to nepravděpodobné, tak by musela svůj život změnit dramaticky. A ne tím směrem, který by ji těšil.
Když jste začal přednášet, řekl jste větu: „Jsem vaše naděje pro lepší budoucnost.“ Nebylo to heslo do prezidentské kampaně?
(smích) Ani ne. To mě jen tak napadlo, jako pokus o vtip na úvod přednášky. Vzápětí jsem vysvětlil, že tím mám na mysli budoucích třicet minut. Heslo to určitě nebude.
„Přál bych každému, aby ho práce bavila. Já ji miluji.“
Vy jste docela aktivní na sociálních sítích. V současné době je pravdou, že starší generace rozhoduje více o důležitých věcech než ta mladší, viz třeba brexit. Myslíte, že tahle aktivita by mohla být miskou vah třeba při možné politické angažovanosti?
Kdo ví? Karel Schwarzenberg měl velkou podporu na sociálních sítích, zejména od mladých lidí, ale ti nakonec nešli volit. To je pak těžké. Ale to, co jste řekl, starší generace, respektive ta moje, která je na přelomu důchodového věku, bude asi nejdůležitější.
Proč si myslíte, že mladé tolik nezajímá jejich budoucnost a rozhodnutí je tak na starší generaci?
Nevím. Já se tomu divím. Ona je zajímá, ale jít do volební místnosti, to už je pro ně asi moc. Ale já bych každému chtěl říct: „Neberte to na lehkou váhu. Jděte hlasovat.“ A ne třeba zrovna pro mě, ale ať ta naše demokracie žije. Čím více lidí přijde, tím je to závaznější a významnější rozhodnutí. Poprosil bych každého, aby šel volit.
Na čem v současné době pracujete?
Teď jsem dokončil s protagonistkou Lenkou Novou album s názvem Čtyřicítka. Je to šansonové album, kterému zrovna řeším grafiku. Současně je 24. listopadu velký koncert v O2 aréně, který produkuji. Bude tam spousta muzikantů a je to hodně práce. Ani nebudu povídat. Třetí věcí je příprava na začátek semestru, od kterého budu přednášet na Vysoké škole kreativní komunikace psaní poezie. Ona to bude Dílna tvůrčího psaní, ale já se na ni musím připravit. To jsou tři věci, se kterými by měl kde kdo plné kecky. A já mám taky. (úsměv)
Naplňuje vás to?
Tohle ano. To mě baví. (úsměv)
Vzpomněl jsem si na jeden váš text a píseň Štěstí je krásná věc. Co je pro vás štěstí?
Vidíte, to je zajímavá otázka, na kterou bych pokaždé odpověděl jinak. Pro mě je štěstí mít rád svou práci. To je docela dobré. Teď dávám stranou zdraví nejbližších, to je jasné, to je před vším. Ale potom... Já nezávidím lidem, kteří chodí do práce a tam je to netěší. To je polovina našeho bdělého života, kterou strávíme většinou v práci. A jestli vás to netěší, tak je to pro život hrozná rána. Já bych každému přál, aby ho práce bavila. Mě strašně baví. Já ji miluji.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
