Pěšky z Třebíče do Milána na olympiádu: Jdu za babičku a za svým snem, říká Nico

Můžete se na začátek čtenářům krátce představit?
Jmenuji se Nico Moro, je mi 26 let. Jsem napůl Čech a napůl Ital. Moje matka je Češka a otec pochází z Itálie. Do Itálie jezdíme několikrát ročně za rodinou. A právě to byl můj sen. Cestu, co často jezdíme, absolvovat pěšky. Olympiáda je taková přidaná hodnota a zdálo se mi to jako dobrý nápad.

Tuto cestu jdu pro svou zesnulou babičku. Když jsem byl tři měsíce v Indii, kterou jsem prošel celou pěšky, tak v té době byla moje babička nemocná a já jsem se měl na Vánoce vrátit domů. Já jsem se ale domů nevrátil. Babička mezitím zemřela a já už jsem ji neviděl. Bylo to hlavně kvůli tomu, že jsem se bál, že lidé budou mít řeči, že jsem si odletěl domů. Je to ale hloupost, je to moje cesta a musím myslet hlavně sám na sebe. Není to žádná vojna, můžu si odletět, kdy chci.

Teď je to ale jiné, teď mě žene čas a je to velká výzva.

Má rád sport a hudbu Andrea Bocelliho 

Cílem vaší cesty, kterou absolvujete celou pěšky, je Miláno a zahájení letošní zimní olympiády. Proč zrovna tento cíl v Itálii?
Na to už jsem vlastně odpověděl. Já nejsem profesionální sportovec, sport ale miluju a obdivuju. Mám rád hokej, fotbal, tenis. Obdivuju sportovce, kteří ze sebe dostanou to, co si člověk třeba ani nemyslí, že v sobě má. A já bych se svou cestou k nim chtěl přiblížit a reprezentovat jak Česko, tak i Itálii.

Moc rád bych se sešel s celým olympijským týmem a viděl je naživo. Rád bych jim řekl, že jsem to dokázal a teď to dokažte vy. Věřím, že dokážu dojít až do konce a setkání se mi podaří zrealizovat.

Zatím jsem to nikomu neřekl, jste úplně první. Tuhle cestu jsem si vysnil a ono se to opravdu děje. Je to zhmotnění mých myšlenek. Jsem v údivu, kolik se toho děje. Ten boom okolo, jsem z toho v šoku a nechápu to (smích). K tomu mám rád Andrea Bocelliho, tak by se mi hodně líbilo, kdyby na zahájení olympiády třeba vystupoval.

Na svou cestu jste se vydal na Tři krále, tedy 6. ledna. Jak ji máte časově naplánovanou? Kolik dní na ni máte vyhrazeno?
Cestu jsem si spočítal na 28 dní, celkem to je nějakých 900 kilometrů. Zatím jdu podle plánu, čehož si fakt moc vážím, protože počasí je důležitý faktor. První den Třebíč – Telč jsem zvládl, druhý den Telč – Slavonice taky, pak Slavonice – Heidenreichstein, kde jsem zrovna teď.

Zatím jde vše podle plánu a samozřejmě nepočítám s tím, že to tak půjde i dál. Třeba Řecko jsem celé prošel pěšky, bylo to 19 dní a nějakých 550 kilometrů. To mi vycházelo ťip ťop. Každý den jsem si řekl, kam chci dojít a fakt mi to vyšlo. Bylo to ale hlavně počasím, protože ani jeden den mi nepršelo. I místní se tomu divili. Když jsem pak letěl ze Soluně domů, tak místa, kudy jsem chodil, zasáhly mohutné požáry. Řada z nich lehla popelem. A já byl možná poslední člověk na světě, který ta místa viděl. 

Plánujete přijít přesně na zahájení olympiády, nebo tam chcete být nějak s předstihem?
To nechci. Chci si udržet svoje tempo, to znamená denně ujít nějakých 30 kilometrů. První den jsem ušel 34 kilometrů, druhý den 26, dneska 27. Zítra půjdu podobně a pak mám dva dny nějakých 39 kilometrů, takže si trošku naženu dopředu. Když vše půjde tak, jak mám v plánu a budu se přibližovat, tak bych to rád udělal tak, abych do Milána přišel v den zahájení brzy ráno. Tam už mám domluveného tatéra a chci si nechat vytetovat na ruku Milano Cortina 2026. A k tomu olympijské kruhy. A pak jít na ten zahajovací ceremoniál.

Jdete úplně sám?
Ano, jdu úplně sám. Bavím se akorát s lidmi, které potkám. Moji fanoušci mě vyhledali na cestě a dovezli mi nějaké pití, jídlo. Toho si moc vážím. Dokonce mi donesli teplejší rukavice, protože dnes bylo minus 15 stupňů. Jsem za to moc rád, protože moje rukavice by to nedaly. Já jsem opravdu blázen, já bych to hnal až do omrzlin. Nechci přijít o své ruce, na to je mám moc rád (smích). Rád hraju na kytaru a rád stavím puzzle. To by bez rukou nešlo.

Řada lidí cestuje velké dálky na kole, na motorce, ve speciálních autech a podobně. Proč chodíte pěšky?
Právě proto, že chci být jiný. Chůze je pravá vzdálenost, už třeba kolo je nějaký prostředek. Když člověk jde, tak si pamatuje každý strom. Já kdybych šel tuto trasu znovu, tak už ani nepotřebuju mapu. Cestu si budu dokonale pamatovat. Třeba kdybych jel na kole, tak je to moc rychlé. Na kole by to byla sranda to dojet. I když to nechci shazovat, i to by byl samozřejmě výkon.

„Tělo si vše pamatuje." 

Jak se dá na takovou velkou výzvu připravit? Co to u vás obnášelo?
Já jsem se na ni moc nepřipravoval. Za svůj život jsem toho zvládl už hodně. Pěšky jsem prošel Rakousko, z Třebíče do Vídně. Pak jsem šel přes celou Francii a Španělsko do Santiago de Compostela. O tom mi i vyšla kniha. Pak jsem prošel Řecko, Nepál, Indii, Pákistán, Omán, Saudskou Arábii, Kuvajt, Arménii. Možná jsem něco vynechal, nicméně čtvrt světa jsem prošel pěšky, ale v teple. Třeba i v plus 50 stupních, teď jdu v minus 15, takže to máte rozdíl 65 stupňů (smích). Tělo si vše pamatuje.

Popravdě, já jsem se ani nechtěl moc připravovat, protože já chci lidem ukázat, že to dokáže netrénovaný člověk, který má sen. Který má vůli a odhodlání to udělat. Já jsem zkrátka malý člověk s velkými sny.

Vlastně, když tak o tom přemýšlím. Trošku jsem se připravoval tím, že jsem se hodně vystavoval zimě. Na podzim jsem chodil jen ve svetru.

Co náklady? Máte spočítáno, na kolik vás tato cesta vyjde?
Popravdě, hodně peněz stálo vybavení, které mám s sebou. Mám třeba hodně drahý mobil, zhruba za 35 tisíc. Pak mám kvalitní powerbanku, GoPro kameru asi za 17 tisíc. Pak třeba bunda, čepice, batoh, to je dalších asi 25 tisíc. A co se mi po cestě rozbije, tak si budu muset koupit znovu, třeba sluchátka. Mrazy jsou pro tuhle elektroniku hodně náročné, je to asi horší než zmíněné velké teplo. Třeba telefon se mi vypíná nebo se mi nechce nabíjet.

Počítal jsem s tím, že budu muset dávat pozor jen na sebe, ale já musím dávat pozor i na svoje věci (smích). Třeba v batohu, to je každý den jako v ledničce. Večer z něj vytáhnu třeba tyčinky a nedají se jíst. Jsou zmrzlé na kost.

Cesta tedy bude nákladná. Třeba jídlo – zatím moc nejím. Například dnes jsem měl akorát kebab za pět euro, to je v podstatě moje jediné jídlo za dva dny. Dražší je ubytování, to je tak tisícovka za noc. To se teda může vyšplhat na nějakých 30 tisíc. No, není to levná záležitost.

Zmínil jste batoh. Co v něm všechno máte sbaleno na měsíční náročnou cestu?
S sebou mám hlavně dobrou náladu (smích), protože v životě každého člověka záleží, jak jednotlivé věci přijme. A ve finále je jedno, co se děje, protože ať chceme, nebo ne, dějou se dobrý, ale i špatný věci, a záleží čistě na nás, jak my se k tomu postavíme. Když dobře, pozitivně, tak to je ta lepší možnost. Když je člověk špatně naladěný, tak všechno přijímá mnohem hůř.

Snažím se být furt nad věcí a nedělat si z ničeho těžkou hlavu. I já jsem ale člověk a ne vždy to dokážu tak dokonale. Prostě dělám, co můžu.

S sebou mám dále powerbanku, nabíječky, adaptéry, dráty, dostatek termoprádla, spodní prádlo, mastičky, hlavně na obličej, jelení lůj, čepice, brýle, nějaké jídlo a pití. Nejsem ale mimo civilizaci, jako třeba v tom Pákistánu. Tady si můžu kdykoliv cokoliv koupit, takže toho s sebou moc nepotřebuju.

Jak řešíte spaní? Máte ho dopředu zamluvené, nebo tohle řešíte spontánně, až během cesty?
Zatím spím na ubytovnách, na policejních stanicích, na farách, v kostele. Popravdě ale na spaní není moc prostor, protože já musím chodit, do toho řeším sítě, rozhovory, natáčení, střih videí. Samozřejmě jsem v kontaktu s lidmi, co mi pomáhají – s mým manažerem, přítelkyní. Já si vždy potřebuju usušit věci, dobít techniku a dát se nějak do pohody.

Takže zatím to řeším hlavně tak, že si sám seženu ubytování. Byl bych ale moc rád, kdyby mi nocleh nabídla přímo nějaká rodina v Rakousku nebo Itálii, což se mi v minulosti stávalo běžně. Nechávám tomu tedy volný průběh.

„Cestu neberu jako celek." 

Taková dlouhá cesta o samotě je určitě náročná i psychicky. Chystal jste se na ni mentálně?
Den před cestou jsem jel do Jihlavy koupit všechny věci. Jsem napůl Ital, takže všechno řeším na poslední chvíli (smích). Z toho tedy moje přítelkyně nemá moc radost, ale zvládá to perfektně a já ji mám za to moc rád.

Byl jsem z toho dost ve stresu, řešil jsem, co když se něco stane. A do toho jsem byl předtím nemocný. Od Vánoc jsem měl horečky, záněty a bál jsem se, že se na cestu ani nevydám. První den jsem šel pod práškama, takže to nebylo úplně super. Ale nakonec jsem se kousnul a nějak jsem to ustál. Musím být ale na sebe opatrný. Moc rád bych to došel ve zdraví.

Já tu cestu neberu jako celek, že jdu do Milána. Říkám si: dneska jdu do Telče. Prostě se jdu projít a beru to s lehkostí. Zase je to o tom nastavení v hlavě. 100 kilometrů pro vás může být jako kilometr a naopak. Tělo je stroj. Biologický stroj a vy z toho můžete udělat perpetuum mobile. Další věcí je psychika, kterou musíte mít nastavenou dobře.

Připouštíte si tedy vůbec nějaké komplikace?
Kdyby to bylo jednoduchý, tak to nedělám. Komplikace jsou samozřejmě každý den a já jsem za ně moc rád. Hodně toho využívám při svých přednáškách. Bez komplikací nevím, o čem bych pak mluvil.

Strach – myslel jsem si, že ho už nemám. Když na mě v Pákistánu naskákalo 70 lidí, kteří mě chtěli popravit, tak jsem se nebál. Jen jsem na ně křičel, ať jdou. Já jsem byl sám, jich bylo tolik. Kolem mě udělali lidské iglú, nepropustilo kus světla, já jsem viděl jen nebe nad sebou, ale vůbec jsem se nebál. Pak jsem dostal strach z toho, že strach nemám.

Důležité je mít respekt, nějaké mantinely. Když někdo jde do všeho po hlavě a nevidí tam rizika, tak to je psychopatie. Já tam ta rizika vidím. Ale snažím se je eliminovat. Pro spoustu lidí jsem blázen. Já se ale chci vrátit domů.

Jste hodně aktivní na sítích. Kde vás lze sledovat?
Určitě budu rád, když mě fanoušci budou sledovat na mé cestě - na webu, Facebooku nebo Instagramu. 

A co cesta domů? To už poletíte?
Určitě, zpátky už to pěšky nejdu (smích). Vzhledem k ceně asi poletím do Vídně. Případně je ve hře, že za mnou někdo přijede a zpět bych jel autem. Já vlastně nevím, co se tam stane. Jestli se tam třeba někam půjdu podívat, například na hokej nebo jiný sport. 

Cíle do budoucna? 

A co vaše plány do budoucna? Kam se dál chystáte?
No, nejradši bych si koupil nějaký vozíček a celý rok nechodil. To mi ale asi nevydrží (smích). Rád bych v dubnu nebo květnu šel se svojí přítelkyni do Santiago de Compostela, ona tam ještě nebyla. Z Porta. Aby taky viděla, jaké to je, to moje chození (úsměv).

A dál bych chtěl asi dodělat cestu, co jsem začal – z Nepálu do Česka. Vrátit se zpátky do Pákistánu. To ale tento rok určitě nebude, protože na podzim bych chtěl jen přednášet a starat se o knihu o Miláně, která by měla vyjít. Tu musím sepsat, až se vrátím. A pak bych chtěl být už jen v Česku a na Slovensku.

A naposledy se zkusím přihlásit do Survivora. Minulý rok jsem se tam skoro dostal, z 10 tisíc lidí jsem se dostal mezi nejlepší stovku. Tak by to možná mohlo konečně vyjít. Tohle je ale pro mě mnohem důležitější než Survivor, protože další olympijské hry budou třeba až v roce 2050. Takže je vlastně dobře, že jsem se teď do Survivora nedostal.