Všeobecně ubývá pohybu dětí. Chybí jim nejen nachozené kroky, říká fyzioterapeut Michal Peroutka

Jednoduchá otázka na začátek. Co můžu udělat pro to, abych fyzioterapeuta nemusel vyhledávat?
Obecně bych řekl, že je to jako v jiných oborech. Jde o prevenci. Potom záleží na tom, kdo je ten tazatel. Samozřejmě je rozdíl, jestli je to profesionální sportovec, člověk, co pracuje manuálně, zaměstnanec v kanceláři nebo třeba rodič, který to řeší za své dítě. Také je rozdíl, jestli je to člověk, co už nějaké potíže měl nebo ne. Jak už jsem ale řekl, obecně jde hlavně o prevenci.

Pokud se podíváme na běžného klienta, který není profesionální sportovec ani senior s chronickými problémy. Co je nejčastější důvod návštěvy fyzioterapeuta?
Většinou se jedná o bolesti pohybového aparátu, které se často vztahují ke krční nebo bederní páteři. Případně potíže s klouby - kyčle, kolena, kotníky nebo ramena. Když pominu, že se i běžný člověk může zranit doma nebo při práci, tak jsou to spíš chroničtější bolesti, které člověka ve finále omezují na každodenních činnostech. Teprve až potom s tím řada lidí chce něco dělat. Taky se může jednat o akutně vzniklý problém, kdy se někdo špatně pohnul při vstávání a podobně.

Dnes se čím dál častěji mluví o tom, že i děti potřebují fyzioterapeuty. Proměnila se v tomhle situace třeba za poslední léta?
Myslím, že jednoznačně ano. To, co je pro děti společné už po generace, je chození do školy a sezení v lavici. Někdo studuje po základce střední, někdo posléze vysokou. Lidské tělo, především to dětské, má rádo pohyb. Aby fungovalo správně, tak mnoho částí lidského těla pohyb přímo potřebuje k správné funkci. Když má tělo pohyb, je vše mnohem více vyvážené. Děti sedí v lavicích dnes zhruba stejně, jako před dvaceti lety. Ale všeobecně jim ubývá pohybových aktivit mimo. Ano, jsou děti, které mimo školu sportují, ale všeobecně ubývá pohybu dětí. Není to jen o internetu a mobilech, ale také o výchově. Děti do určitého věku dělají to, co jim nabídne rodina a nejbližší okolí. Když jsou aktivní rodiče, bývají aktivní i děti. Také hraje roli to, zda je dítě z menšího města nebo třeba z Prahy. Jedním ze základních problémů, který je studiemi potvrzen, je také to, že dětem chybí nachozené kroky. To má ohromný vliv na celkovou kondici. Je proto rozdíl, když dítě bydlí na malém městě a dojde pěšky do školy nebo když bydlí v Praze a jezdí celý den MHD nebo autem s rodiči. Chybí prostě přirozený pohyb. Obecně je markantní nedostatek tělesné výchovy na základních a středních školách. Dětem chybí pohyb a české školství na to dlouhodobě nereaguje nárůstem počtu hodin tělesné výchovy.

Módní vlna barefootové obuvi, tedy tzv. bosého obouvání, před lety dorazila i do Česka. Někteří odborníci však varují uživatele, že pokud ji neužívají pouze v přírodním terénu, hrozí jim vážné zdravotní komplikace. Jak to tedy je? Doporučujete takovou obuv dětem?
Za ideální situace by měla mít dětská noha během vývoje prostor přijímat podněty. To znamená, že když dítě začíná chodit, mělo by mít prostor, jak pro vývin nohy, tak pro získávání informací z podkladu, po kterém chodí. To zaručí bota s tenkou podrážkou a je jedno, jestli to jsou barefoot boty nebo ne. Bota by měla mít měkkou a poddajnou podrážku, která zaručí, že noha bude moct číst povrch. Samotný boom barefootů je z mého pohledu fifty fifty. To, že někdo začne nosit barefoot obuv neznamená, že se mu automaticky zlepší případný patologický stav nohy, která už je časem poškozena. Je tedy něco jiného, když je na to dítě zvyklé od mala a něco jiného je, když dítěti rodiče vymění obyčejné boty za barefooty. To dítě z toho pak není úplně nadšené a ani té noze se to moc nelíbí. Za sebe říkám ano botám s měkkou flexibilní podrážkou s minimální podporou kotníku. Ty jsou některým dětem doporučovány, ale mají to jako lyžák. Z mého pohledu je to jednoznačně špatně. Ruku v ruce se speciální obuví, která má pomoci při nějaké odchylce, je i cvičení zaměřené na řešení problému.

Podle některých názorů je úroveň české fyzioterapie na teoretické úrovni evropskou špičkou. Na praktické úrovni je to pak horší. Vidíte to podobně?
Myslím, že díky mým mezinárodním pracovním aktivitám mám přehled jak funguje fyzioterapie mimo ČR. Na prvním místě bych zmínil, že fyzioterapie, která je tady v Čechách a ač se nám v něčem nemusí líbit, tak je několikanásobně lepší než v drtivé většině zemí světa. Na světě jsou miliardy lidí, kteří ani neznají pojem „veřejné zdravotnictví“. Amerika, Asie, Indie… Tam ty služby nejsou nebo jsou, ale je to tvrdý kapitalismus. Když na to máte, tak si ty služby můžete zaplatit. Když na to nemáte, máte smůlu. Kvalitu teď nehodnotím. To, co je dlouhodobě schopný český občan dostat v rámci fyzioterapie, je obecně vysoký nadstandard. Je ale fajn snažit se zlepšit i to, co funguje. Ne vždy je výkon v praxi tak adekvátní, jak by mohl být. Netvrdím, že ve všech státech Evropy je o sto procent lepší. Všude najdete nějaké mouchy, ale ano, souhlasím s názorem, že potenciál je v tuzemsku vyšší a nyní nenaplněn. Na to navazuje fakt, že se v Čechách není až takový prostor pro validní vědecký výzkum. De facto zde nevzniká celosvětově použitelná odborná literatura. Je to velmi nákladné finančně, vědomostně i materiálně. Takové studie se dělají třeba v zahraničí, ale pořád řada Čechů má problém s jazykovou bariérou a jelikož spousta odborných věcí je v angličtině, nedokáží se tím prokousat. Stejně tak je řada kurzů v angličtině, to je pro ně problém.

A kdybyste měl porovnat úroveň vzdělávání fyzioterapeutů v Česku s těmi, kteří studují třeba v zahraničí?
Osobně nemám zkušenosti se všemi univerzitami, ale nějaké zkušenosti mám. Není to všude skvělé nebo špatné, ale je tam spousta místa pro zlepšení. Párkrát jsem zažil, že když jako vysoká škola chcete měnit nebo aktualizovat nějakou výuku, tak to potřebujete zapasovat do akreditace oboru. Případné úpravy vám musí schválit akreditační komise. Sám jsem zažil, že byla taková idea o rozšíření výuky fyzioterapie o praktické předměty a víceméně logika byla jasná. Výstup byl takový, že při reakreditaci oboru akreditační komise řekla, že tyhle změny neschválí. Důvod nevím, kdo v té komisi sedí nevím a jak je ten dotyčný erudovaný, také nevím. Jen chci říct, že podobné změny nejsou úplně jednoduché.

Jak se vlastně tenhle obor v tuzemsku za poslední roku vyvinul?
Myslím, že obstojně držíme krok se zahraničím. Je řada českých firem, které vytváří přístroje, se kterými fungují po celém světě. Posun tedy je, ale není tak velký a adekvátní směrem k manuální práci s pacientem. Legislativně má fyzioterapeut tři možnosti, co může dělat s pacientem. Může s ním cvičit, aplikovat fyzikální terapii, k tomu je také spousta přístrojů a výkonů nebo s ním může dělat něco manuálně. V tom nám dle mě trošičku ujíždí vlak.

Je rozdíl v přístupu k pacientovi s chronickými problémy oproti pacientovi, který přichází s nějakým akutním problémem?
Terapeut by měl s každým pracovat stejně a to individuálně. Měl by mít také přístup k lékařské diagnostice, tedy k magnetické rezonanci, CTčku a ultrazvuku, aby měl pacient před samotným úkonem co nejefektivnější vyšetření. Velice často jsou pacienti vyšetřeni, ale u osmi různých odborníků se dozvídají někdy rozdílné názory na jejich zdravotní stav. Jeden řekne, že je to OK, druhý že tam vidí problém. Potom je pro pacienta těžké se v tom zorientovat, protože si ho mezi sebou různé odbornosti přehazují. I z tohoto důvodu nám vznikají psychosomatičtí pacienti. Náš zdravotnický systém, který není skvělý ani špatný, si velmi často vyšetřeními pacienta rozseká na kousky, ale pak je složité to dát dohromady. Za sebe říkám, že je potřeba ke každému přistupovat individuálně. Psychosomatické věci ke všemu navíc nejsou na první pohled tak snadno rozpoznatelné. K řešení takového problému se terapeut často dostává postupně během terapií, získáním si důvěry pacienta na základě lidského přístupu a samozřejmě výsledků práce.

Kde je ta hranice, kdy by člověk měl pomoc fyzioterapeuta vyhledat?
Nejspíš v moment, kdy ten problém způsobuje takový diskomfort, že omezuje běžné aktivity. A je jedno jestli přes den nebo v noci. Takový problém může blokovat usínání nebo naopak člověka budí ze spánku. Také může být takový pacient rozbolavělý ráno. Těch možností je spousta. Často člověk potom pod vlivem reklamy sáhne po nějaké růžové pilulce proti bolesti nebo zázračné náplasti, ale to naše lidské tělo potřebuje něco jiného. Když někoho něco bolí a je to ta patologická bolest, tak je potřeba s tím něco dělat. A to buď ze strany fyzioterapeuta nebo lékaře. Tělo nemá jinou možnost než nám dát najevo, že je nějaký problém tím, že vyšle bolestivý signál. Někdo takový signál vnímá víc, někdo míň. A někdo se ho snaží přetlouct tabletkou, což není řešení.

Když už se rozhodnu k návštěvě terapeuta, najdu jich řadu spolupracujících s pojišťovnami a řadu ne. Nakolik je reálné, že nový fyzioterapeut dokáže získat smlouvu s pojišťovnou?
Správně byste měl navštívit fyzioterapeuta, který působí ve zdravotnickém zařízení. To může být nemocnice, poliklinika, kde jsou lékaři nebo to může být zdravotnické zařízení, které je zaměřené pouze na ambulantní fyzioterapii. Právě ambulantní fyzioterapie můžou a nebo nemusí mít smlouvu s pojišťovnou. Oboje dvoje jsou nestátní zdravotnická zařízení, které mají oprávnění k poskytování zdravotnických služeb. Jsou také ambulantní fyzioterapeuti, kteří jsou součástí nemocnic - pacient se dostaví do nemocnice a po vyšetření lékařem jsou pacientům doporučeny návštěvy fyzioterapeuta. Je to takový uzavřený ekosystém. V Čechách je násobně více možností, kdo vám vystaví ten FT poukaz než míst, kde ho potom můžete uplatnit. Jsou lékaři – ortopedi, neurologové nebo rehabilitační lékaři, kteří nefungují v rámci spolupráce s fyzioterapeuty. Napíší vám tedy FT poukaz a vy si s tím obcházíte fyzioterapie na pojišťovnu, kdy vám často řeknou, že mají termín třeba za tři měsíce.

Fyzioterapeutické ambulance, které fungují na principu přímé platby, mohou používat větší spektrum terapií, než hradí pojišťovny, mají více času na pacienta a obvykle mají i více volných termínů. Demograficky hraje také roli, o jakou část republiky se jedná. Mimo velká města je fyzioterapeutických ordinací na pojišťovnu také méně. Obecně se dá říci, že získat smlouvu s pojišťovnou pro nově vznikající ambulance fyzioterapie není snadné – i když poptávka po volných termínech hodně převyšuje nabídku. Smlouva s pojišťovnou ale vůbec nic nevypovídá o kvalitě fyzioterapeuta, to nijak nesouvisí.

Často se mluví o žalostném nedostatku dětských psychologů. Jak je to s dětskými fyzioterapeuty?
Zkusím se na to podívat vyloženě směrem k dětské fyzioterapii. Práce s novorozenci a miminky je náročná a velmi unikátní práce. Myslím si, že i v tomto oboru je poměrně velký nedostatek odborníků. V téhle specifické práci musíte mít praxi. Fyzioterapeuté, kteří se této problematice věnují a umí ji velmi často pracují v nemocnicích, kde je dětské oddělení, neonatologie nebo porodnice. Tam pracují s miminky dennodenně a proto také pracují pouze v té dané nemocnici. Velice často jsou zahlceni pacienty, které produkují ta zařízení. K nim se je tedy velmi komplikované dostat jako „externista“. Na druhou stranu mají mnohem těžší uplatnění na „vlastní noze“, protože dětí potřebujících specifickou pomoc není zase tolik. Nemyslím si, že je to nějak zásadní problém, jako u dětských psychologů, ale dostat se k někomu, kdo dělá kvalitně na příklad Vojtovu metodu, je problém.

Podle čeho vlastně hledat fyzioterapeuta? Měl by dát člověk na radu lékaře nebo na recenze?
Pokud má pacient možnost výběru, je asi nejlepší dát na zkušenosti někoho ze svého okolí. Skvělý marketing nemusí znamenat skvělého terapeuta. Je hodně výborných fyzioterapeutů, kteří si nedělají reklamu ani nemají sociální sítě a naopak je hodně takových, o kterých slyšíte na každém kroku, mají skvělý marketing, ale o jejich službách bychom mohli pochybovat. To vy asi víte lépe než já – sociální sítě dnes snesou vše.

Jednu radu bych chtěl dát. Pokud potřebujete fyzioterapeuta, vybírejte si z těch, kteří pracují ve zdravotnickém zařízení – je jedno, jestli má smlouvu s pojišťovnou nebo ne. Tak máte zaručeno, že fyzioterapeut má předepsané vzdělání pro tento obor. Proč to zdůrazňuji? Bohužel ne každý, kdo vám nabízí fyzioterapii, je skutečně fyzioterapeut. Všechna zdravotnická zařízení se musí řídit zákony platnými pro poskytování zdravotnických služeb – mezi ně patří i předepsaná kvalifikace pro jednotlivé obory zdravotní péče. Ale pro osoby mimo zdravotnická zařízení toto neplatí, jejich kvalifikaci nikdo nekontroluje. Jistě jste si všimli, že fyzioterapii nebo všeobecně terapii nabízí některá fitka, masážní salony a podobná zařízení. Klidně se tedy může stát, že člověk s kvalifikací sportovní masér nebo kondiční trenér „prokřupává“ lidem páteř, manipuluje s klouby a provádí „terapii“ - ale přitom nemá adekvátní zdravotní vzdělání, neumí stanovit diagnózu a mnoho dalšího. Netvrdím, že poškodí každého, ale bohužel nám takto vyrábí pacienty nebezpečně často. V tomhle oboru by neměl tolik přesvědčovat marketing, protože vám lidé svěřují do vašich rukou své zdraví a někdy i životy.

Mají někteří vaši pacienti zkušenost, že jednoduše naletěli marketingu někoho, kdo vlastně není takovým odborníkem, za kterého se vydával?
Setkávám se s tím každý týden a nejsem sám. Ono taky pro každého není příjemné si to přiznat, že někomu naletěl. Často se za to stydí a svěří se vám poté, co si vybudují důvěru. Z devadesáti procent si fyzioterapeut vybuduje důvěru nejen lidským přístupem a empatií, ale také tím, že má vaše práce pro pacienta efekt. Ne všechno jde řešit mávnutím kouzelného proutku, ale když pacient nevidí po měsících žádný výsledek, je to frustrující. Smutné je, že řada rádoby odborníků často píší knihy, skrz sociální sítě promlouvají k národu, vytváří všemožné webináře „pro všechny“ kde lákají lidi na zázračné rady a přitom de facto recyklují odborné teorie doplněné o nějakou omáčku.

Toto je složité téma, které by vydalo na samostatný rozhovor. Ale mám pro lidi alespoň jednoduchou radu – pokud máte zdravotní problémy a něco vás bolí - přemýšlejte a důkladně si ověřte, koho necháte pracovat se svým tělem a komu svěříte do rukou své zdraví. Lidé jsou většinou velmi obezřetní například u servisu svého motorového miláčka, ale v kontextu se svým zdravím o tom často vůbec nepřemýšlejí.