Ve svých knihách nejčastěji popisuje krvavá léta, která český národ prožíval. V nové knize, kterou vytvořil společně s ukrajinským historikem Radomyrem Mokrykem, mluví o krvavých létech Ukrajiny. Ředitel nakladatelství Academia Jiří Padevět se v dalším díle seriálu Bez servítků rozpovídal nejen o bádání v archivech, ale také o ukrajinské kultuře nebo dopadech zdražování na knihtisk.
Co vám teď zabírá nejvíce času?
Je to samozřejmě práce, což je dobře. Pracujeme s kolegy a kolegyněmi na zhruba stovce knih, které by měly vyjít během tohoto roku. Pokud jde o mé koníčky a o psaní těch tenčích a tlustších knih, tak pracuji na kronice komunistického teroru v Československu v letech 1948 až 1953. Přestože si myslím, že o té době něco málo vím, stejně mě denně překvapuje mnohost a rozmanitost komunistického teroru. Počet zatčení, počet procesů a i počet lidí, kteří se byli ochotni postavit režimu se zbraní v ruce nebo jinou formou. A z tohoto psaní mi jako odřezky vznikají nové povídky na téma třetího protikomunistického odboje, snad z nich také bude jednou knížka.
Jak vlastně takové bádání probíhá? Laická představa je asi taková, že v dnešní době musí být většina dokumentů probádána.
To je právě laická představa. Část dokumentů, které jsou v archivech, je digitalizována. Ale to mluvíme opravdu o části. Velká část dokumentů je archivována pouze v papírové podobě. Musíte tedy hledat v inventářích archivů, co potřebujete. Musíte se tam objednat a na místo dojít. Samotné dokumenty pak probádáváte na místě nebo si je musíte nafotit a pak zpracovat doma. Já to dělám většinou tím druhým způsobem. Často se vám stane, že návštěva jednoho archivu a studium dokumentů vede k nutnosti hledat další dokumenty a navštívit další archiv.
Jaký máte vztah s archiváři? Z mého pohledu jde o výrazně podhodnocenou komunitu a práci.
Je to, bohužel, stoprocentní pravda. Práce archivářů je společensky i finančně výrazně podhodnocena. Moje osobní zkušenost je v drtivé většině velmi pozitivní. Archiváři jsou velmi laskaví a velmi ochotní lidé, kteří se snaží při hledání pomoci. Jejich společenská prestiž a samozřejmě i jejich finanční ohodnocení by měly být daleko větší. Jsou důležitými strážci paměti.
Pokud badatel zabarvuje výsledky své práce nějakými pocity nebo antipatiemi, je to správně?
Myslím, že každý, kdo třeba právě českou temnou dobu zpracovává, se jistému svému pocitovému vkladu neubrání. Dějiny historie jsou často tak sžíravé, že si zkrátka neodpustíte, že si k slovu nacistický nebo komunistický přidáte nějaké nepěkné adjektivum. Ale profesionálním historikům by se tohle stávat nemělo, nadšeným badatelům se to stává velmi často.
Poznamenala vás leta bádání?
Určitě poznamenala. Nevkládám do lidské civilizace příliš nadějí. Poznamenalo mě to ale i pozitivně. Na každé besedě se objeví otázka, jak spím, když pořád zpracovávám příběhy týkající se gestapa a Státní bezpečnosti. Funguje to naštěstí opačně, když se probíráte hrůzami totalit, tak si lépe uvědomíte, že i přes spoustu problémů žijeme ve světě, kde se v noci nezatýká a kde vám nepadají bomby na hlavu. Tohle by si Češi, ale i všichni Evropané měli více uvědomovat. Ostatně ty ruské bomby, které denně padají na Ukrajinu, nejsou zas tak daleko.
Jaké historické období si Češi nejvíce idealizují a mají tendenci neřídit se fakty?
Je to v podstatě každé období, byť nutno přiznat, že řadu spoluobčanů žádná historická období nezajímají. Každý má nějakou rodinnou nebo historickou zkušenost a podle ní k minulosti přistupuje. Zcela jistě si idealizujeme první republiku. Mluví se o ní jako o zlaté éře Československa, což byla pravda vzhledem k existenci nového demokratického státu, ale zároveň byla první republika také dobou obrovských sociálních rozdílů. Také to byla doba, která příliš nepřála menšinám, ať už Němcům nebo třeba Romům. Idealizujeme si také dobu protektorátu. Část společnosti se tváří, že tehdy byli všichni kromě Emanuela Moravce hrdí a stateční odbojáři. To rovněž neodpovídá skutečnosti. Dobu komunismu si také řada lidí idealizuje, dokonce i počáteční fázi, od února 1948 do poloviny padesátých let, kdy byl režim nesmírně brutální a vyhlásil třídní boj, tedy válku všem občanům. Dokonce i části těch, kteří s ním souhlasili. I přesto byli lidé, kteří tuto dobu prožívali šťastně na stavbách mládeže a podobných taškařicích. Lidé žili budováním poválečné republiky. Domnívali se ale, že budují šťastnou společnost, což se ale nejspíše domnívali i příslušníci StB a komunističtí prokurátoři, když posílali své spoluobčany na popraviště a do uranových lágrů.
Podobné momenty přináší každá doba. Sám jsem vyrůstal v době pozdní normalizace, a přesto, že jsem nebyl žádným disidentem, ale pouze takzvanou závadovou mládeží, tak jsem si prožil několik osobních střetů s komunistickou minulostí. Zároveň na tu dobu vzpomínám rád, protože to byla doba mého mládí. Tomu se, myslím, nedá ubránit a je to podle mne dobře. Do dneška všichni konzumujeme například veselohry Modrá hvězda nebo Přednosta stanice, které vznikly za protektorátu. Ve stejné době odjížděly z nádraží Praha – Bubny židovské transporty do koncentračních táborů. Nemocnice na kraji města má jistě stále vysokou sledovanost, přitom se začala vysílat v roce, kdy Státní bezpečnost uštvala k smrti prvního mluvčího Charty 77 profesora Jana Patočku.
Středa, 28. března 2018, 12:49
Město zná vítěze architektonické soutěže na budoucí podobu Kreativního centra v budově bývalé káznice na Cejlu. První cenu získal návrh architektů z pražského atelieru KAVA. V objektu vzniknou například ateliery, kreativní inkubátor, knihovna,...
Když mluvíme o podobných tématech, napadá mě otázka, zda se dělá v tuzemsku dostatek pro popularizaci historie? Umíme dnes podávat podobně podstatná témata široké veřejnosti?
Myslím, že se dělá čím dál tím více a daří se historická témata podávat široké veřejnosti lépe a lépe. Když se vrátím před rok 1989, tam se dějiny prostě vylhávaly. Když se podíváme na období od 90. let do dneška, jsou tady instituce státní i soukromé, jako třeba Paměť národa nebo Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, které se historií nejen zabývají, ale dokáží ji i popularizovat. Je tady taky řada soukromých badatelů nebo novinářů, kteří se tomuto období věnují a jejich společenský vklad je opravdu veliký. Vychází také řada časopisů a publikací. Točí se dokumenty i hrané filmy. Dnes už se jednoduše nikdo nemůže vymlouvat, že se nic nedá zjistit.
Když přihlédneme k aktuálnímu dění na Ukrajině, máte pocit, že si právě díky tomu Češi uvědomují, co na nich bylo v minulosti napácháno?
Asi jak kteří. Řekl bych, že většinová společnost si tohle uvědomuje velmi dobře. Asi nemůžeme mluvit o těch křiklounech, kteří postávají na Václavském náměstí a volají po míru. Jsou to buď lidé, kteří jsou výrazně ovlivněni ruskou propagandou, až se z nich stávají užiteční idioti, nebo to jsou to lidé, kteří narativy ruské propagandy šíří zcela záměrně.
Myslíte si, že by byli Češi ochotni bránit svou vlast, stejně odhodlaně jako Ukrajinci?
To je zcela akademická otázka a doufám, že akademickou zůstane. Pohybuji se asi v bublině, o které můžu říct, že ano. Nejsem si ale jist, jak by byla silná ruská „pátá kolona“, o které jsem mluvil v předchozí otázce. Doufám, že většina Čechů by byla schopna a ochotna svoji vlast bránit, ale od lidí, pro které vlastenectví znamená nenávist ke všemu cizímu, bych to nečekal a snad ani nechtěl.
Nedávno se v regálech knihkupectví objevila kniha Hovory o Ukrajině, kde vedete rozhovor s historikem Radomyrem Mokrykem. O čem kniha je?
Shodli jsme se s Radkem, že je to takový Volodymyr Vjatrovyč pro líné. Vjatrovyč je ukrajinský historik, který dnes bojuje na frontě proti Rusům. Napsal skvělou a rozsáhlou práci Ukrajinské 20. století. S Radkem jsme popsali stejnou dobu ukrajinské historie na výrazně méně stranách, ale samozřejmě jsme se věnovali hlavně událostem od Majdanu až po dnešek. Hovory o Ukrajině jsou hovory o národě, který byl od roku 1914 neustále v něčím područí. Za tu dobu přišlo několik pokusů o ustanovení státu, které ale vždycky skončily velmi rychle. Bavíme se v knížce velmi otevřeně o Banderovcích i o Banderovi. Bavíme se o ukrajinském disentu a ruské kulturní okupaci. Bavíme se o událostech, které zneužívá ruská propaganda, a snažíme se je uvádět na pravou míru.
Je nějaká kniha, která naopak dokonale vykresluje ruskou kulturu?
Je jich jistě celá řada, ale pro mne to například povídky Daniila Charmse. Ten absurditu života v ruské říši, kde nic není nemožné, vystihl velmi dobře. Doporučit mohu také Encyklopedii ruské duše od Viktora Jerofejeva. Pokud by se někdo ze čtenářů chtěl stát odborníkem na Rusko, nebo dokonce ruskou duši, vyžaduje to podle mne celoživotní studium. Vzdálené kultury prostě chápeme velmi těžko, a i když si třeba myslíme, že jsme v jejich poznávání a chápaní pokročili, můžeme být záhy velmi překvapeni. Rusko se nikdy nechovalo jako evropský stát, vždycky mělo blíže k orientálním despociím, kde jedinec nemá naprosto žádnou cenu.
Potom, co jste navnímal všechny ty informace nejen z povídání s Radomyrem Mokrykem, jak byste popsal ukrajinský národ?
Ukrajinský národ byl možná trochu jiný před obsazením Krymu. Definitivně se stmelil v únoru loňského roku, kdy Rusko zahájilo svou osudnou a ostudnou agresi. Ukrajinský národ přežil hrozné věci přicházející z východu i západu, stejně jako Poláci nebo baltské státy. Ukrajinci vždy toužili po suverenitě a chtěli držet svůj jazyk, literaturu a kulturu. Myslím, že je to národ, který nelze porazit.
Jste ředitelem nakladatelství Academia. Jak výrazně vás zasáhlo nedávné zvýšení cen energií?
Velmi výrazně. Skokově vzrostly ceny tisku, dopravy a dalších komodit. Teď se snad vracejí k normálu, ale pořád je knihtisk výrazně dražší než před rokem. Knihy jsou kvůli tomu samozřejmě také dražší a zároveň kupní síla obyvatel je nižší. A co v případě snahy ušetřit vyřadíte z rodinného rozpočtu jako první?
Jak výrazně tedy stouply ceny knih?
Obecně stouply ceny knih o nižší desítky procent. Počet zákazníků zatím zůstává v podstatě stejný, ale utrácejí méně.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
