NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsme miminku namíchali koktejl emocí

1. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsme se „rozhodli“ otěhotnět
2. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Nikomu to nebudeme říkat aneb kdy je čas tu novinu oznámit
3. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Na jméno není nikdy brzy...

Ještě jsem jednou nohou v ordinaci a už startuji stránky nemocnice. Gynekologicko-porodnické oddělení - ambulance, to bude ono. „Dobrý den, ráda bych se zeptala, jestli je možné objednat se na ultrazvuk bez žádanky...,“ ještě než dovysvětlím svůj pošetilý důvod, obdržím odpověď ve smyslu tříčentového poplatku a termín cca za týden. Beru! Sice to bude až po svatbě a po belgickém snu každého electromusic nadšence, ale alespoň stihnu všechno dozařídit...

Je snad pětatřicet stupňů a my s Mírou obouváme tenisky a za doprovodu dvou kamarádů vyrážíme směr Hluboká. Je totiž středa a v Budějcích nás v úřední den oddat nechtěli. Nevadí, oficiální část si odbíjíme na tamním úřadě a pak se všichni vracíme zpět, abychom si své ano řekli na Černé věži přesně v poledne. Úžasná oddávající má pro naše bláznovství pochopení a i v tom horku absolvuje s úsměvem výšlap 225 schodů. Nikdo o tom neví, jen tři kamarádi, z nichž je jeden kameraman. Až bude video, pošleme to celé rodině ve speciálním balení. Máme to všechno do detailů promyšlené. Bude to pecka, protože to má příběh. Příběh tak bláznivý, jako jsme my dva, první půlka v ČR, druhá půlka Tomorrowland. Náš rychloplán je tak neskutečný a netradiční, že celý den jedeme na euforických vlnách. Nemůžu se dočkat, až jim to pak budeme vyprávět.

Těhotná netěhotná, den po svatbě bereme stan, nějaké zásoby jídla a pití, nabité telefony, selfie tyč a „goupročko“ a vyrážíme směr Belgie. Dvanáct hodin v autě zvládám v pohodě. Konečně se ocitáme v tom pohádkovém světě. Kdyby šly hodit pocity na papír, roztrhá se na milion kousků. V takovém duchu probíhá celý festival. Největší euforii ale zažívám první ráno ve stanu. Cítím první pohyby. Určitě je to malé šťastné, že je na svém prvním fesťáku, slyší parádní hudbu a šťastný tlukot srdce maminky. Musí být naspídovaný serotoninem jak nikdo.

Uteklo to jako voda a já už jako paní Duco hlásím příchod v ambulanci za doprovodu tatínka. „Já si celou dobu myslím, že to bude holka, ale dnes v noci se mi zdálo, že jste mi řekli, že to bude kluk,“ hlásím doktorce, která už jezdí ultrazvukem po mém břiše. Asi bych jako první chtěla holčičku, když je Míra ze tří kluků, ale vlastně je mi to ve finále jedno. „Hlavně, ať je to v pořádku,“ spíná se už automaticky ohraná fráze v mé hlavě. „Ono je tam to miminko tak namáčklé dolů, že to nejde moc vidět,“ sděluje nepříznivou prognózu doktorka. „Ja som ho tam videl,“ hlásí vševěd Míra. „Tak nám ukaž, co jsi,“ hypnotizuji monitor. „Já si myslím, že to bude klouček,“ snaží se lékařka dostat pohled ultrazvuku mezi nožičky. „Tady mi přijde, že je toho materiálu trošku víc, vidíte to?“ Já osobně ani nevím, co mám pořádně kde hledat, ale Míra to zas natáčí na telefon, takže kývu a doufám, že uvidíme něco doma. Ke konci se náš plavec umoudří a už se jako jasnej kluk točí do polohy klubíčka, kde vidíme jeho krásný profil včetně minipindíka. Nemůžu si nevšimnout, jak Míra náhle vyrostl. Uznale pokyvuje hlavou a plácá se po rameni, aby všem přítomným dal najevo, jak s jistotou věděl, co dělá. Já mám pořád ještě smíšené pocity. Musím přeorientovat svoji hlavu na modré barvy...

„Takže to bude Vincent,“ říkám Mírovi doma. „Předkožku mu budeš ale přetahovat ty!“ Přichází první (tak trošku hraná) obava ohledně potomka mužského pohlaví. „No ještě uvidíme za 14 dní, to by se to mělo potvrdit,“ nechávám prostor pro případnou pulinku, ale je mi jasný, že je to trošku utopie, protože v tomto případně se záměna stane málokdy.

Aby těch emocí nebylo v tomto měsíci málo, týden na to posílám malému tvorečkovi v bříšku dávku čistého kortizolu. I když máte detailní plán, tak jsou věci, které prostě naplánovat nemůžete, a tak neřízeně pláču nad reakcí rodiny na naše posvatební oznámení. Míra mě uklidňuje, jak to jde, a to hlavně v zájmu toho malého. Myslím, že tak hysterický pláč ještě nezažil. V tu chvíli se vůbec nedivím, že lze potratit v extrémně stresových situacích. Snažím se rychle se uklidnit a hodit to za hlavu minimálně do porodu.

Večer Míra roztírá kokosový olej po mém bříšku a promlouvá k tomu malému: „To sa nič nedeje Gejzíku (jeho pracovní jméno), to nebolo kvôli tebe, na teba sa tešíme a sme šťastní, že ťa máme. Buď pěkne v kľude.“ Ukápnu poslední slzu a usínám.

Za 14 dní se ocitám na druhém genetickém ultrazvuku, kde potvrzují správný vývoj plodu bez vad a dostáváme obrázek, kde se už jasně chlubí náš syn svým přirozením. Jak řekla paní doktorka: „Ty miminka mají velký penis a velkou hlavu, teď jde o to, co pro ně bude pak důležitější,“ čímž korunovala první polovinu mého těhotenství.