Povolání: mateřská umělecká

Tohle je zpáteční vlak. Z Brna do Kyjova. Veze mě zpátky tam, kam patřím. Patřím? Že v Kyjově žiju rok a půl a narodil se tam M., neznamená, že tam patřím. Ale do Brna už taky úplně ne. Tak Slavkov. To je tak na půli cesty, mají tam pěknou vilu a v zámeckém parku roste medvědí česnek. A ten je teď jakože dost cool, hlavně mezi biomatkami.

„…ale má to mezi těma nožkama dost široký.“ „To proto, že tam má plíny.“ „Myslíš, že ještě nosí plíny?“ Cože? Přes uličku sedí starší pár a baví se o nás. Uvědomují si, že je slyším? Že nejsem za sklem jako orangutani v ZOO? Tak jasně, že M. nosí plíny. Ještě mu ani nedokážu vysvětlit, proč nesmí okusovat kabely, natož aby pochopil, k čemu je nočník. Na BKM (bezplenková komunikační metoda) jsem nejdřív neměla kapacitu, a pak už bylo pozdě.

Otáčím se na ně a začnu jim popisovat výhody nošení. To by udělal každý normální člověk. Ne tak já, zapřísáhlý introvert. Otočím se k oknu a v duchu brblám cosi o vlezlých lidech bez špetky slušnosti. Hned mě to ale přejde a začnou mě rozčilovat hluční lidé. To je jedna z věcí, kterou vám před otěhotněním nikdo neřekne. Jakmile počnete, svět okolo se zesílí, přidá na hlasitosti. Pak se dočtete, že těhotné by se rozhodně měly vyvarovat koncertů a jakéhokoli hluku. Když nad tím teď přemýšlím, dochází mi, proč M. tanečně reaguje na jakýkoli rytmický zvuk. Svou úplně první Besedu u bigbítu jsem absolvovala loni v šestém měsíci těhotenství. Spali jsme v autě a já bájila o tom, jak budu dobrodružná máma. Pak se M. narodil a všechno je poněkud… jinak.

„Tady! Tady vedle madam je místo,“ řve průvodčí. Tak teď nevím. Brno je sice kouzelné místo, ale že bych tam během pár hodin zestárla o… no v kolika letech už je legitimní označovat někoho madam? Neřekla bych, že mých třiadvacet je ten správný věk. V duchu průvodčího označuju slovy, které mámy neříkají, a ty bio už vůbec ne, a podávám mu lístky. Jeden z nich má nulovou hodnotu. Patří M. a musím ho mít, protože… proč? Aby bylo jasné, že to dítě patří ke mně? Vidím to jako ve filmu. V nádražní hale beru cizí dítě do náručí a utíkám k vlaku. Schody beru po dvou, ohlížím se za sebe, skáču do vlaku. A čekám. Vlak má totiž zase zpoždění. Krást děti nebo utíkat před zákonem pomocí ČD je zkrátka nemožné. Přesto si ten 0 Kč lístek nakonec schovám, protože je to náš první samostatný výlet do Brna.

Vedle mě si sedá stokilový obr. Bezva. Pohodlí a dochvilnost, to je to, co vám ČD umí vždycky zajistit. Zvlášť, když v pátek odpoledne vypraví z Brna do Kyjova JEDEN VAGON. Možná si říkali (stejně jako já), že z Brna přece nikdo odjíždět nechce.

Obecně cestuji moc ráda. Zvlášť vlakem. Mám o něm ale takové zidealizované představy ještě z dob studií, kdy jsem cestovala sama. Jen já a kufr a představa, že budu ve vlaku psát a spoustu toho udělám do školy, která se ale rozplynula ihned po dosednutí. A když ne po dosednutí, tak po otevření počítače, kde na mě čekal rozkoukaný film nebo seriál, popřípadě v mobilu rozposlouchaná rozhlasová hra. Občas jsem usnula. Občas jsem místo do Hradce dojela do Prahy, kde jsem si koupila kávu a Týdeník Rozhlas a jela zpátky. Nemusela jsem myslet na to, jestli jsem neměla M. před cestou přebalit, jestli nebude ve vlaku křičet. Nemusela jsem myslet na křeč v ruce, tlačící přezku nosítka, na tenhle článek, co měl být dávno dávno hotový, ale přepadlo mě něco, čemu se říká tvůrčí blok. Nebo prostě mateřství.

Nikol, ta divná máma