Režírování zvládáme stejně dobře jako muži. Filmařky s Netlfixem v zádech boří stereotypy

„Pojďme na to, holky!“ vzkazují středoškolačkám tuzemské a zahraniční filmové tvůrkyně. V čele s ředitelkou Televizního institutu v Brně Kamilou Zlatuškovou pořádají dvanáctitýdenní štaci, na které se mladé dívky snaží přilákat ke studiu kinematografických oborů. „Nikomu nechceme umetat cestu. Není ale správné, aby někteří měli v kariérní cestě větší překážky než jiní,“ vysvětlila pro Drbnu. 

Netlix ví o Brnu

Zlatušková naráží na postavení žen ve filmovém průmyslu. To se sice rok od roku zlepšuje, pořád ale podle ní není ideální a na specializovaných oborech stále převažují muži. Potvrzují to i data Státního fondu kinematografie, ze kterých vyplývá, že filmařky žádají méně o podporu na svoje projekty. Jako žadatelky jsou ale úspěšnější.

Jak a kolik žen je zastoupeno za kamerou se přitom podle šéfky původní tvorby střední a východní Evropy společnosti Netflix Anny Nagler přímo odráží na obrazovku, a tedy i diváky. Nejsledovanější streamovací služba si proto s vedením jihomoravského institutu plácla a do vzdělávácího programu se pustili společně. 

„Jsem pyšná, že Netflix rozjel spolupráci zrovna u nás v Brně. Ještě před tím, než jsme spustili ve městě mezinárodní festival seriálů Serial Killer, si každý ťukal na čelo, že Brno nemá s televizí nic moc společného,“ netajila radost Zlatušková, která na sebe významně upoutala pozornost například dokumentem Ptáčata.

Natáčení je dřina

Na vzdělávacích workshopech se od začátku zimy po dobu dvanácti týdnů střídají významná režisérská, producentská a scenáristická jména. Účastnicím například vysvětlují rozdíl mezi produkčním a producentem nebo s děvčaty diskutují o současné nabídce televizních pořadů.

V seznamu dvanácti přednášejících je i dokumentaristka Helena Třeštíková nebo animátorka Michaela Pavlatová. Na jednom z prvních workshopů se studentky zase potkaly se slovenskou filmařkou Terezou Nvotovou, jež se snímkem Světlonoc loni získala Zlatého leoparda za nejlepší film na festivalu v Locarnu. „Každý, kdo chce točit, se musí obrnit notnou dávkou trpělivosti. Všechno to strašně dlouho trvá a občas je to pěkná otrava,“ snažila se s humorem namotivovat posluchačky Nvotová.

Těžké začátky

Diskutující umělkyně mluvily i o překonání prvních nejtěžších kroků. Mnoho z nich totiž napoprvé nevzali na vysněnou školu a u přijímaček skončily „první pod čarou“. Některé z nich se setkaly také s nepochopením ze strany blízkých.

Potvrdila to kreativní producentka původní televizní dramatické a dokumentární tvorby HBO Europe Tereza Polachová, která kvůli tlaku okolí nejdříve vystudovala sociální vědy. „Jsem z rodiny, kde si nikdo nedokázal přestavit, že bych dělala umění. Ještě dlouhá léta po prvních úspěších moji práci nebrali vážně,“ uvedla a dodala, aby se dívky neohlížely na ostatní a soustředily se především na sebe.

Přátelštější prostředí

Zlatušková se chce pomocí seminářů vyvarovat ztrátě potenciálních budoucích tvůrkyň. Kvůli strachu z neúspěchu nebo zmíněných limitů se totiž do umělecké kariéry často některé vůbec nepustí. Řešením podle ní můžou být právě vhodné vzory, které půjdou mladším kolegyním příkladem. „Není potřeba, abychom všechny mlátily hlavou o zeď. Přála bych si, aby se začínající filmaři zabývali problémy spojenými se samotnou tvorbou a nikoliv zbytečnými překážkami, které jim připravuje okolí,“ sdělila Zlatušková.

Zároveň uznala, že se podmínky pro začínající umělce za poslední roky zlepšily a televizní prostředí je nyní přívětivější. Zvyšuje se dokonce i počet zájemkyň o studium filmové režie.„Nakonec je jedno, jestli jste muž, žena, etablovaný tvůrce či začátečník. Důležité je, aby všichni dostávali potřebnou podporu,“ řekla.

Ženy čelí předsudkům

Nespokojenost se současným postavením žen u filmu ve Zlatuškové bobtnala už dlouho. Ani ona to totiž na startu své kariéry neměla jednoduché. Když se ve svých osmadvaceti letech přihlásila v České televizi do konkurzu na pozici šéfdramaturgyni dokumentu, řekli jí, že je moc mladá. „Poukázala jsem na to, že tehdejšímu generálnímu řediteli bylo dvaatřicet. Řekla jsem, že pokud mám odejít na tři roky na mateřskou a pak už budu dostatečně zkušená, je to minimálně k zamyšlení,“ zavzpomínala.

Po dalším prohlubování této negativní zkušenosti z práce odešla. „Já jsem buldok. Kdybych ale neměla dobré zázemí a byla křehčí povahy, dost možná by mě tyto věci odradily a už bych se k nim nikdy nevrátila. A nerada bych, aby se tohle stalo třeba někomu jinému,“ uzavřela.